Při hodnocení deníku, který oplývá osobními názory a postoji pisatele, musí být čtenář i kritik značně obezřetný a místy až shovívavý. V případě nedávno vydaného Deníku z kibucu Jaroslava Balvína, který má podtitul České stopy na břehu Galilejského jezera, to platí obzvlášť.
Jaroslav Balvín (* 1981) se do povědomí čtenářů zapsal svým prozaickým debutem Mácha: Deníky (Turistický průvodce) nominovaným v roce 2010 na Cenu Jiřího Ortena. V roce 2011 vydal novelu Lásko, teď! a v roce 2013 útlou prózu Host a ryba. Jeho nová kniha je volným pokračováním jeho literárních ambicí, které se tematicky točí především kolem námětu, jak mladý muž poznává svět. Rovněž v Deníku autor zvídavě pozoruje okolní svět: z rodných severních Čech se přemístil do Izraele, kde jako dobrovolník strávil téměř tři měsíce v kibucu.
Deníkové zápisky poněkud neinvenčně začínají příletem a končí odletem z Izraele. Většinu času Balvín strávil v kibucu Ejn Gev na břehu Galilejského jezera a úpatí Golanských výšin, kde vypomáhal s rybářskými pracemi nebo umýval nádobí v kuchyni. Nutno říct, že mu fyzická práce moc nevoněla. Příznačně to glosuje, když píše: „Musím vyseknout poklonu kibucníkům. Jejich příběh spojený s prací, prací a zase prací je úctyhodný. Za ,rozkvetlou pouští‘ je takové dřiny, že si to flákač jako já nedokáže představit. Já ani neutřu od ptačích hovínek plastovou židli, na které sedávám u jezera.“
Česko-slovenští pamětníci
Bývalé socialistické družstvo, kibuc Ejn Gev, se mu stalo výchozím bodem za poznáním osudů česko-slovenských Židů, kteří odešli do Palestiny, potažmo pak po roce 1948 do Státu Izrael. Spisovatel má totiž pocit, že se tomuto tématu pořádně nevěnoval žádný „český hebraista, historik nebo celá instituce“. Částečně má samozřejmě pravdu, na druhou stranu mě hned napadá několik zanícených badatelů, kteří se tímto problémem zabývají již hezkou řádku let. Poněkud nepatřičně vyznívá také jeho konstatování, že se tématu holocaustu, které s osudy česko-slovenských emigrantů úzce souvisí, věnuje „už rok a půl“.
I přesto Balvín shromažďuje barvitou mozaiku židovských příběhů a zkušeností. Vypráví například pohnuté osudy Ilsy Reichmannové, která žila před válkou v Roztokách, rozplétá také život Hany Adlerové narozené v Ústí nad Labem nebo Dalie Barkeyové, jež je dcerou slavného terezínského zahradníka Wernera Neufliesse. Stranou přitom nezůstává ani dřívější nebo naopak současné dění v kibucech. Díky vzpomínkám pamětníků ukazuje, jak se žilo v komunitách založených na myšlence rovnosti, kde všechno patřilo všem a jakákoliv výjimka ze zajetého, předem naplánovaného řádu, vzbuzovala nepříjemné emoce. Dnes většina privatizovaných kibuců naopak připomíná soukromá zemědělská družstva, která jsou součástí tržního hospodářství Izraele. Okrajově se dotýká také místní a zahraniční politiky. Ožehavé politické dění však nekomentuje sám, nechává vždy promlouvat kibucníky, kteří třeba vysvětlují, jak velké bezpečnostní riziko představuje pro zemi Írán.
Naštvat i pobavit
Deník nabízí celou řadu zajímavých detailů. Například, že zakladatelem vyhlášené rybí restaurace v kibucu Ejn Gev byl Čechoslovák Geršon, dále že sumec není košer (nevysvětluje však proč), a proto ho rybáři pouštějí zpět do jezera, nebo že palmy stojící na břehu Galilejského jezera byly ve 40. a 50. letech dovezeny z dnešního Íránu a Iráku.
Balvín se však dopouští několika nepřesností. Často používá termín „svatá země“, který je spojený výlučně s křesťanskou tradicí. Židé o zemi Izrael už po tisíciletí naopak hovoří jako o „zaslíbené zemi“. Okolí Mrtvého moře je podle něho navíc bažinaté, každý návštěvník Izraele však ví, že místo bažin se na břehu nachází jen léčivé minerální bahno. Poněkud nepromyšlený a především negativně stereotypní názor se pak objevuje v závěru knihy: „Já byl vždycky šetřílek, i ze školandy jsem si většinou vozil víc peněz, než jaké kapesné mi svěřili rodiče; nakonec jsem asi trochu Žid.“
Osobní názory a postoje autora doslova prošpikovávají celý deník. Někdy jsou rušivé a nepatřičné, jako třeba, když obdivuje „krátkovlasé holky vyhlížející jako androgyni“. Balvínův vztah k ženám je i na jiných místech knihy poměrně komplikovaný. Jindy jsou jeho postřehy inspirující a povzbudivé, obzvlášť když si uvědomíme, že spisovatel byl jediným intelektuálem mezi dobrovolníky v kibucu, kteří denně holdovali hektolitrům alkoholu a večerní hlučné zábavě.
A to je právě podstata deníkového žánru: naštvat, rozlítit a zároveň obohatit a místy i pobavit čtenáře, který netouží jen po historických faktech, ale je otevřený poznat také autorův život a způsob jeho myšlení. Až na pár přehmatů se to Balvínovi podařilo celkem obstojně.
Jaroslav Balvín: Deník z kibucu. České stopy na břehu Galilejského jezera.
Novela bohemica, Praha 2015. 193 s.
ISBN 978-80-87683-47-7
Doporučená cena: 238 Kč
Autor: Eva Janáčová. Recenze vyšla v říjnovém čísle Literárních novin.