Nedávno vyšla povídková kniha izraelského spisovatele Etgara Kereta Sedm dobrých let.V její předmluvě autor píše, jak v ní odhaluje mnoho ze svého soukromí, a proto se rozhodl, že ji nebude publikovat v Izraeli ani v hebrejštině, ale podělí se o ni pouze se zahraničními čtenáři. Českého překladu se ujaly hebraistky Tereza Černá a Magdaléna Křížová, které jsem vyzpovídala.
Proč překládáte ve dvojici? Vzpomenete si na první knihu, kterou jste společně přeložily?
Tereza Černá (TČ): To celé vzniklo vlastně shodou náhod. Nakladatelství G plus G oslovilo docentku Jiřinu Šedinovou, zda by doporučila někoho ze svých studentů hebraistiky na překlad výboru Keretových povídek. Jiřina Šedinová pak oslovila mě a Magdalénu, a tak jsme se o zmíněný výbor podělily. Od té doby překládáme Kereta společně. První takovou knížkou byl právě onen výbor, který vyšel pod titulem Létající Santini v roce 2005 a znovu pak v reprintu vloni.
Magdaléna Křížová (MK): Ještě si pamatuju, jak paní docentka oslovila celý náš ročník – byly jsme krátce před dokončením magisterského studia hebraistiky – a sondovala, kdo by měl o takovouto příležitost zájem. Já jsem se chtěla od začátku věnovat literárnímu překladu a věděla jsem, že Tereza taky. Byla jsem moc ráda, že jsme se mohly takhle domluvit, o práci se podělit a výsledek, myslím, že stojí za to.
Jak si mezi sebe dělíte povídky? Nehádáte se přitom někdy?
TČ: Kupodivu nehádáme. Obě máme Kereta rády, ale každá trochu jinak, tudíž se vždycky shodneme na textech, které nám oběma lépe sedí. U poslední knihy jsme se rozhodly knihu rozdělit na dvě části, jinak si dělíme jednotlivé povídky mezi sebe.
MK: Povídky mají tu výhodu, že si je můžeme mezi sebou rozebrat podle vlastního vkusu a nevadí tolik, že každá překládáme trochu jiným stylem. Tereza je ohromně jazykově vynalézavá, svědčí jí pasáže stylově jadrnější, momenty, kdy Keret pracuje se slangem anebo si vymýšlí neologismy. Já jsem, myslím, o něco uměřenější, což se zase hodí v jiných Keretových polohách. Když potom každá dotáhneme své povídky do podoby, s nimiž jsme spokojené, ještě si je navzájem čteme a upravujeme, čímž se i doladí celková stylistická rovina, více se sjednotí, takže pak snad není tolik poznat, že to překládaly dvě překladatelky s dost odlišným přístupem.
Povídkový soubor Sedm dobrých let Etgara Kereta jste překládaly z anglického a hebrejského rukopisného originálu, co vás k tomu vedlo?
TČ: Vedl nás k tomu prostý fakt, že Keret tuto silně biograficky laděnou sbírku publikoval v angličtině z důvodů, které vysvětluje v předmluvě. V hebrejštině nám poskytl pouze několik málo textů.
MK: Je to tak. Kereta vedla k rozhodnutí nevydat texty hebrejsky, a dokonce ani neposkytnout rukopisy – u některých povídek dokonce snad ani neexistují – určitá plachost. Nebylo mu zkrátka příjemné, aby si o jeho soukromých životních peripetiích četli jak v bulváru třeba jeho sousedé. Hebrejština je, myslím, nám oběma k překládání příjemnější, lépe ji cítíme, zároveň ale Keret popisuje globální moderní svět globálním jazykem, takže mu neukotvenost v jeho vlastním rodném jazyce, myslím, ani neublížila.
Pokud byste měly srovnat moderní hebrejštinu s jinými jazyky, jak obtížně se překládá?
MK: Každý jazyk má své zádrhele, v jednotlivostech i v některých svých obecných rysech. Mně třeba v hebrejštině někdy dělá potíže košatost a množství rovin literárního jazyka – přece jen se jedná o jazyk s téměř třítisíciletou literární historií – a naopak v poloze hovorové jeho přímočarost, prostota a absence formální polohy. Hebrejský mluvčí říká věci bez obalu, neexistuje tu ani vykání. Totéž se tvrdí o angličtině, ale já mám pocit právě opačný, že v angličtině se vyká úplně všem. Někteří autoři – ale to není zrovna Keretův případ – mě taky dovedli potrápit nekonečnými souvětími přes celý odstavec, kde jsou k sobě monotónně napojované vztažné věty, jedna za druhou. Hebrejsky to zní efektně, do češtiny se musí takové souvětí rozbít na prvočinitele a postavit znovu. Souvětí ale zásadně při literárním překladu nekrátím, o osobitý rytmus prózy nemá být čtenář ochuzen.
Bez nadsázky lze říct, že jste výhradními překladatelkami Etgara Kereta do češtiny. Čím vám tak učaroval?
TČ: Já mám u Kereta ráda jeho přímočarost i to, že za každým, i tím nejabsurdnějším textem stojí určité sdělení. Jeho povídky také zpravidla mají několik rovin, nemluvě o specifickém jazyku, který mi konvenuje s velmi složitou izraelskou realitou.
MK: Je to mistr pointy a umí to, co je znakem dobré povídky: na malé ploše, v miniaturním příběhu, často třeba jen v takové črtě pojmenuje nepřímo něco podstatného v lidské existenci. Pak je to autor ohromně současný. I ta jeho schopnost zkratky určitě naší době konvenuje a stojí za jeho mimořádným úspěchem ve světě. A čím dál víc mi sedne i lidsky, hodnotově. Co z dřívějších povídek mohlo jen vysvítat a být tušeno za leckdy třeskutě vtipnými či absurdnímu kulisami – totiž jeho zvláštní citlivost a vnímavost k lidské osamělosti, zranitelnosti, k hodnotě každého člověka, i přehlíženého outsidera či dokonce násilníka – je v jeho poslední autobiografické knížce přítomno explicitně a výrazně.
Pozorujete nějaké změny v jeho stylu?
TČ: Keret nepochybně spisovatelsky zraje, já osobně pozoruji spíš změny v tematickém záběru než ve stylistice. Je stále stejně břitký a ironický, realitu popisuje svébytným jazykem, obdobně, jako se vyvíjí a mění jeho soukromý život, tak se mění místa děje, zápletky i charakter hrdinů.
MK: Taky mi připadá, že jako autor dozrává, ale pořád má svůj výrazný rukopis. Trochu se oddálil od polohy úplně hravé, surreálné, praštěné a je vážnější i tam, kde konstruuje paralelní realitu. Podle mě mu tento vývoj svědčí a je knížku od knížky lepší.
Když překládáte jeho knihy a není vám něco jasné, konzultujete s ním svůj překlad?
TČ: Samozřejmě, pokud je v textu nějaká nejasnost vyžadující osvětlení, je vždy nejlepší obrátit se rovnou na autora samotného.
Máte nějaký překladatelský sen, konkrétní hebrejskou knihu, kterou byste chtěly přeložit?
TČ: Teď konkrétně bych moc ráda překládala Joela Hofmanna, ne jednu, ale všechny jeho knihy. Mezi postmoderními autory je jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Dokáže velmi zajímavým způsobem uchopit lidskou vykořeněnost z důvěrného známého prostředí, dezorientaci ve společnosti i snahu o návrat do reálného i pomyslného lůna matčina. Dávným snem je také román S. Jizhara Dny Ciklagu líčící sedm dní během války za nezávislost v roce 1948, během kterých se izraelští vojáci snaží udržet stanoviště v Negevské poušti a současně přemýšlejí o smyslu války, pociťují nechuť k zabíjení, byť se jedná o nepřátele, a mají velmi smíšené pocity ohledně vůdčí ideologie vlastních otců.
MK: Mým srdečním autorem je A. B. Jehošua, od kterého jsem už přeložila čtyři skvělé romány a byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo přesvědčit nakladatele, aby vydali jeho knížky všechny. Pak si pohrávám s myšlenkou, že bych se pokusila také o poezii. V hlavě mám dva projekty, jeden by měl podobu antologie zaměřené na biblické motivy v moderní hebrejské próze a druhý by byl výbor z díla nesmírně zajímavého izraelského básníka přeživšího šoa a také znalce sefardské poezie Dana Pagise. A konečně bych moc ráda pokračovala i v překládání knížek Amira Gutfreunda, spisovatele, který přednedávnem předčasně zemřel. Hluboce mě to zasáhlo. Česky už vyšel jeho vynikající román o generaci potomků přeživších holocaust Jídlo se nevyhazuje. Jeho styl psaní mísící vážná témata, hořkou ironii a humor i jeho soustředěnost na „malé“ postavy a „malé“ dějiny by, myslím, mohl být českému čtenáři blízký.
Tereza Maizels
(publikuje pod dívčím příjmením Černá) studovala teologii na ETF UK a hebrejštinu na FF UK; studia zakončila disertační prací na téma Moderní izraelská povídka na katedře Blízkého východu a Afriky FF UK. V rámci doktorského studia přednášela a vedla seminář četby moderní izraelské literatury na katedře hebraistiky FF UK. Posléze společně s Lenkou Uličnou vedla literární seminář na UP v Olomouci. Žije v Izraeli, pracuje v místním archivu Bejt Terezín, současně se i nadále věnuje překladu, publikační činnosti a tlumočení. Do češtiny přeložila z hebrejštiny například román Kobiho Oze Moše Chuvato a havran, historickou ságu Jochi Brandesové Třetí kniha královská, román Alony Kimchiové Plačící Zuzana a biografii Simon Wiesenthal: Skutečnost a legenda z pera Toma Segeva.
Magdaléna Křížová
vystudovala hebraistiku a klasickou filologii na FF UK, kde nyní zpracovává dizertační práci o spisovateli A. B. Jehošuovi. Už od studií se věnuje překládání zejména moderní izraelské prózy, výuce staré i nové hebrejštiny a redakční práci. Zvláštní zájem má také o oblast komiksu a grafického románu. Vedle Keretových povídek přeložila z hebrejštiny například knihy A. B. Jehošuy, Amira Gutfreunda, českého rodáka Otto Dova Kulky anebo z francouzštiny komiksovou řadu Joanna Sfara Rabínův kocour. Společně přeložily tři knížky Etgara Kereta: výbor ze starších povídek Létající Santini, soubor Najednou někdo klepe na dveře a naposledy sbírku autobiograficky laděných povídek Sedm dobrých let, všechny pro nakladatelství G plus G. Za knížku Létající Santini byly oceněny tvůrčí prémií za překlad, udílenou v rámci Cen Josefa Jungmanna českou Obcí překladatelů.
Autor: Eva Janáčová. Rozhovor vyšel v květnovém čísle Literárních novin.