Proč překládáte ve dvojici? Vzpomenete si na první knihu, kterou jste společně přeložily?

Tereza Černá (TČ): To celé vzniklo vlastně shodou náhod. Nakladatelství G plus G oslovilo docentku Jiřinu Šedinovou, zda by doporučila někoho ze svých studentů hebraistiky na překlad výboru Keretových povídek. Jiřina Šedinová pak oslovila mě a Magdalénu, a tak jsme se o zmíněný výbor podělily. Od té doby překládáme Kereta společně. První takovou knížkou byl právě onen výbor, který vyšel pod titulem Létající Santini v roce 2005 a znovu pak v reprintu vloni.

Magdaléna Křížová (MK): Ještě si pamatuju, jak paní docentka oslovila celý náš ročník – byly jsme krátce před dokončením magisterského studia hebraistiky – a sondovala, kdo by měl o takovouto příležitost zájem. Já jsem se chtěla od začátku věnovat literárnímu překladu a věděla jsem, že Tereza taky. Byla jsem moc ráda, že jsme se mohly takhle domluvit, o práci se podělit a výsledek, myslím, že stojí za to.

Jak si mezi sebe dělíte povídky? Nehádáte se přitom někdy?

TČ: Kupodivu nehádáme. Obě máme Kereta rády, ale každá trochu jinak, tudíž se vždycky shodneme na textech, které nám oběma lépe sedí. U poslední knihy jsme se rozhodly knihu rozdělit na dvě části, jinak si dělíme jednotlivé povídky mezi sebe.

MK: Povídky mají tu výhodu, že si je můžeme mezi sebou rozebrat podle vlastního vkusu a nevadí tolik, že každá překládáme trochu jiným stylem. Tereza je ohromně jazykově vynalézavá, svědčí jí pasáže stylově jadrnější, momenty, kdy Keret pracuje se slangem anebo si vymýšlí neologismy. Já jsem, myslím, o něco uměřenější, což se zase hodí v jiných Keretových polohách. Když potom každá dotáhneme své povídky do podoby, s nimiž jsme spokojené, ještě si je navzájem čteme a upravujeme, čímž se i doladí celková stylistická rovina, více se sjednotí, takže pak snad není tolik poznat, že to překládaly dvě překladatelky s dost odlišným přístupem.

Povídkový soubor Sedm dobrých let Etgara Kereta jste překládaly z anglického a hebrejského rukopisného originálu, co vás k tomu vedlo?

TČ: Vedl nás k tomu prostý fakt, že Keret tuto silně biograficky laděnou sbírku publikoval v angličtině z důvodů, které vysvětluje v předmluvě. V hebrejštině nám poskytl pouze několik málo textů.

MK: Je to tak. Kereta vedla k rozhodnutí nevydat texty hebrejsky, a dokonce ani neposkytnout rukopisy – u některých povídek dokonce snad ani neexistují – určitá plachost. Nebylo mu zkrátka příjemné, aby si o jeho soukromých životních peripetiích četli jak v bulváru třeba jeho sousedé. Hebrejština je, myslím, nám oběma k překládání příjemnější, lépe ji cítíme, zároveň ale Keret popisuje globální moderní svět globálním jazykem, takže mu neukotvenost v jeho vlastním rodném jazyce, myslím, ani neublížila.

Pokud byste měly srovnat moderní hebrejštinu s jinými jazyky, jak obtížně se překládá?

MK: Každý jazyk má své zádrhele, v jednotlivostech i v některých svých obecných rysech. Mně třeba v hebrejštině někdy dělá potíže košatost a množství rovin literárního jazyka – přece jen se jedná o jazyk s téměř třítisíciletou literární historií – a naopak v poloze hovorové jeho přímočarost, prostota a absence formální polohy. Hebrejský mluvčí říká věci bez obalu, neexistuje tu ani vykání. Totéž se tvrdí o angličtině, ale já mám pocit právě opačný, že v angličtině se vyká úplně všem. Někteří autoři – ale to není zrovna Keretův případ – mě taky dovedli potrápit nekonečnými souvětími přes celý odstavec, kde jsou k sobě monotónně napojované vztažné věty, jedna za druhou. Hebrejsky to zní efektně, do češtiny se musí takové souvětí rozbít na prvočinitele a postavit znovu. Souvětí ale zásadně při literárním překladu nekrátím, o osobitý rytmus prózy nemá být čtenář ochuzen.

Bez nadsázky lze říct, že jste výhradními překladatelkami Etgara Kereta do češtiny. Čím vám tak učaroval?

TČ: Já mám u Kereta ráda jeho přímočarost i to, že za každým, i tím nejabsurdnějším textem stojí určité sdělení. Jeho povídky také zpravidla mají několik rovin, nemluvě o specifickém jazyku, který mi konvenuje s velmi složitou izraelskou realitou.

MK: Je to mistr pointy a umí to, co je znakem dobré povídky: na malé ploše, v miniaturním příběhu, často třeba jen v takové črtě pojmenuje nepřímo něco podstatného v lidské existenci. Pak je to autor ohromně současný. I ta jeho schopnost zkratky určitě naší době konvenuje a stojí za jeho mimořádným úspěchem ve světě. A čím dál víc mi sedne i lidsky, hodnotově. Co z dřívějších povídek mohlo jen vysvítat a být tušeno za leckdy třeskutě vtipnými či absurdnímu kulisami – totiž jeho zvláštní citlivost a vnímavost k lidské osamělosti, zranitelnosti, k hodnotě každého člověka, i přehlíženého outsidera či dokonce násilníka – je v jeho poslední autobiografické knížce přítomno explicitně a výrazně.

Pozorujete nějaké změny v jeho stylu?

TČ: Keret nepochybně spisovatelsky zraje, já osobně pozoruji spíš změny v tematickém záběru než ve stylistice. Je stále stejně břitký a ironický, realitu popisuje svébytným jazykem, obdobně, jako se vyvíjí a mění jeho soukromý život, tak se mění místa děje, zápletky i charakter hrdinů.

MK: Taky mi připadá, že jako autor dozrává, ale pořád má svůj výrazný rukopis. Trochu se oddálil od polohy úplně hravé, surreálné, praštěné a je vážnější i tam, kde konstruuje paralelní realitu. Podle mě mu tento vývoj svědčí a je knížku od knížky lepší.

Když překládáte jeho knihy a není vám něco jasné, konzultujete s ním svůj překlad?

TČ: Samozřejmě, pokud je v textu nějaká nejasnost vyžadující osvětlení, je vždy nejlepší obrátit se rovnou na autora samotného.

Máte nějaký překladatelský sen, konkrétní hebrejskou knihu, kterou byste chtěly přeložit?

TČ: Teď konkrétně bych moc ráda překládala Joela Hofmanna, ne jednu, ale všechny jeho knihy. Mezi postmoderními autory je jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Dokáže velmi zajímavým způsobem uchopit lidskou vykořeněnost z důvěrného známého prostředí, dezorientaci ve společnosti i snahu o návrat do reálného i pomyslného lůna matčina. Dávným snem je také román S. Jizhara Dny Ciklagu líčící sedm dní během války za nezávislost v roce 1948, během kterých se izraelští vojáci snaží udržet stanoviště v Negevské poušti a současně přemýšlejí o smyslu války, pociťují nechuť k zabíjení, byť se jedná o nepřátele, a mají velmi smíšené pocity ohledně vůdčí ideologie vlastních otců.

MK: Mým srdečním autorem je A. B. Jehošua, od kterého jsem už přeložila čtyři skvělé romány a byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo přesvědčit nakladatele, aby vydali jeho knížky všechny. Pak si pohrávám s myšlenkou, že bych se pokusila také o poezii. V hlavě mám dva projekty, jeden by měl podobu antologie zaměřené na biblické motivy v moderní hebrejské próze a druhý by byl výbor z díla nesmírně zajímavého izraelského básníka přeživšího šoa a také znalce sefardské poezie Dana Pagise. A konečně bych moc ráda pokračovala i v překládání knížek Amira Gutfreunda, spisovatele, který přednedávnem předčasně zemřel. Hluboce mě to zasáhlo. Česky už vyšel jeho vynikající román o generaci potomků přeživších holocaust Jídlo se nevyhazuje. Jeho styl psaní mísící vážná témata, hořkou ironii a humor i jeho soustředěnost na „malé“ postavy a „malé“ dějiny by, myslím, mohl být českému čtenáři blízký.

Tereza Maizels

(publikuje pod dívčím příjmením Černá) studovala teologii na ETF UK a hebrejštinu na FF UK; studia zakončila disertační prací na téma Moderní izraelská povídka na katedře Blízkého východu a Afriky FF UK. V rámci doktorského studia přednášela a vedla seminář četby moderní izraelské literatury na katedře hebraistiky FF UK. Posléze společně s Lenkou Uličnou vedla literární seminář na UP v Olomouci. Žije v Izraeli, pracuje v místním archivu Bejt Terezín, současně se i nadále věnuje překladu, publikační činnosti a tlumočení. Do češtiny přeložila z hebrejštiny například román Kobiho Oze Moše Chuvato a havran, historickou ságu Jochi Brandesové Třetí kniha královská, román Alony Kimchiové Plačící Zuzana a biografii Simon Wiesenthal: Skutečnost a legenda z pera Toma Segeva.

Magdaléna Křížová

vystudovala hebraistiku a klasickou filologii na FF UK, kde nyní zpracovává dizertační práci o spisovateli A. B. Jehošuovi. Už od studií se věnuje překládání zejména moderní izraelské prózy, výuce staré i nové hebrejštiny a redakční práci. Zvláštní zájem má také o oblast komiksu a grafického románu. Vedle Keretových povídek přeložila z hebrejštiny například knihy A. B. Jehošuy, Amira Gutfreunda, českého rodáka Otto Dova Kulky anebo z francouzštiny komiksovou řadu Joanna Sfara Rabínův kocour. Společně přeložily tři knížky Etgara Kereta: výbor ze starších povídek Létající Santini, soubor Najednou někdo klepe na dveře a naposledy sbírku autobiograficky laděných povídek Sedm dobrých let, všechny pro nakladatelství G plus G. Za knížku Létající Santini byly oceněny tvůrčí prémií za překlad, udílenou v rámci Cen Josefa Jungmanna českou Obcí překladatelů.

Autor: Eva Janáčová. Rozhovor vyšel v květnovém čísle Literárních novin.

Příspěvek Etgar Keret spisovatelsky zraje pochází z IZRAELtour.cz

Jaroslav Balvín (* 1981) se do povědomí čtenářů zapsal svým prozaickým debutem Mácha: Deníky (Turistický průvodce) nominovaným v roce 2010 na Cenu Jiřího Ortena. V roce 2011 vydal novelu Lásko, teď! a v roce 2013 útlou prózu Host a ryba. Jeho nová kniha je volným pokračováním jeho literárních ambicí, které se tematicky točí především kolem námětu, jak mladý muž poznává svět. Rovněž v Deníku autor zvídavě pozoruje okolní svět: z rodných severních Čech se přemístil do Izraele, kde jako dobrovolník strávil téměř tři měsíce v kibucu.

Deníkové zápisky poněkud neinvenčně začínají příletem a končí odletem z Izraele. Většinu času Balvín strávil v kibucu Ejn Gev na břehu Galilejského jezera a úpatí Golanských výšin, kde vypomáhal s rybářskými pracemi nebo umýval nádobí v kuchyni. Nutno říct, že mu fyzická práce moc nevoněla. Příznačně to glosuje, když píše: „Musím vyseknout poklonu kibucníkům. Jejich příběh spojený s prací, prací a zase prací je úctyhodný. Za ,rozkvetlou pouští‘ je takové dřiny, že si to flákač jako já nedokáže představit. Já ani neutřu od ptačích hovínek plastovou židli, na které sedávám u jezera.“

Česko-slovenští pamětníci

Bývalé socialistické družstvo, kibuc Ejn Gev, se mu stalo výchozím bodem za poznáním osudů česko-slovenských Židů, kteří odešli do Palestiny, potažmo pak po roce 1948 do Státu Izrael. Spisovatel má totiž pocit, že se tomuto tématu pořádně nevěnoval žádný „český hebraista, historik nebo celá instituce“. Částečně má samozřejmě pravdu, na druhou stranu mě hned napadá několik zanícených badatelů, kteří se tímto problémem zabývají již hezkou řádku let. Poněkud nepatřičně vyznívá také jeho konstatování, že se tématu holocaustu, které s osudy česko-slovenských emigrantů úzce souvisí, věnuje „už rok a půl“.
I přesto Balvín shromažďuje barvitou mozaiku židovských příběhů a zkušeností. Vypráví například pohnuté osudy Ilsy Reichmannové, která žila před válkou v Roztokách, rozplétá také život Hany Adlerové narozené v Ústí nad Labem nebo Dalie Barkeyové, jež je dcerou slavného terezínského zahradníka Wernera Neufliesse. Stranou přitom nezůstává ani dřívější nebo naopak současné dění v kibucech. Díky vzpomínkám pamětníků ukazuje, jak se žilo v komunitách založených na myšlence rovnosti, kde všechno patřilo všem a jakákoliv výjimka ze zajetého, předem naplánovaného řádu, vzbuzovala nepříjemné emoce. Dnes většina privatizovaných kibuců naopak připomíná soukromá zemědělská družstva, která jsou součástí tržního hospodářství Izraele. Okrajově se dotýká také místní a zahraniční politiky. Ožehavé politické dění však nekomentuje sám, nechává vždy promlouvat kibucníky, kteří třeba vysvětlují, jak velké bezpečnostní riziko představuje pro zemi Írán.

Naštvat i pobavit

Deník nabízí celou řadu zajímavých detailů. Například, že zakladatelem vyhlášené rybí restaurace v kibucu Ejn Gev byl Čechoslovák Geršon, dále že sumec není košer (nevysvětluje však proč), a proto ho rybáři pouštějí zpět do jezera, nebo že palmy stojící na břehu Galilejského jezera byly ve 40. a 50. letech dovezeny z dnešního Íránu a Iráku.
Balvín se však dopouští několika nepřesností. Často používá termín „svatá země“, který je spojený výlučně s křesťanskou tradicí. Židé o zemi Izrael už po tisíciletí naopak hovoří jako o „zaslíbené zemi“. Okolí Mrtvého moře je podle něho navíc bažinaté, každý návštěvník Izraele však ví, že místo bažin se na břehu nachází jen léčivé minerální bahno. Poněkud nepromyšlený a především negativně stereotypní názor se pak objevuje v závěru knihy: „Já byl vždycky šetřílek, i ze školandy jsem si většinou vozil víc peněz, než jaké kapesné mi svěřili rodiče; nakonec jsem asi trochu Žid.“
Osobní názory a postoje autora doslova prošpikovávají celý deník. Někdy jsou rušivé a nepatřičné, jako třeba, když obdivuje „krátkovlasé holky vyhlížející jako androgyni“. Balvínův vztah k ženám je i na jiných místech knihy poměrně komplikovaný. Jindy jsou jeho postřehy inspirující a povzbudivé, obzvlášť když si uvědomíme, že spisovatel byl jediným intelektuálem mezi dobrovolníky v kibucu, kteří denně holdovali hektolitrům alkoholu a večerní hlučné zábavě.
A to je právě podstata deníkového žánru: naštvat, rozlítit a zároveň obohatit a místy i pobavit čtenáře, který netouží jen po historických faktech, ale je otevřený poznat také autorův život a způsob jeho myšlení. Až na pár přehmatů se to Balvínovi podařilo celkem obstojně.

Jaroslav Balvín: Deník z kibucu. České stopy na břehu Galilejského jezera.

Novela bohemica, Praha 2015. 193 s.
ISBN 978-80-87683-47-7
Doporučená cena: 238 Kč

Autor: Eva Janáčová. Recenze vyšla v říjnovém čísle Literárních novin.

Příspěvek Deník z kibucu pochází z IZRAELtour.cz

Oba autoři vystavují v Terezíně už poněkolikáté. Poprvé v roce 1980, kdy zde uspořádali výtvarné sympozium, které bylo po třech týdnech zakázáno. Současná výstava má údajně být jejich posledním projektem vytvořeným pro koncentrační tábor. Název výstavy „Terezín závěrem“ to jen potvrzuje.

Hlavním inspirátorem se stal Jiří Sozanský, který v roce 2010 navštívil Osvětim a nafotil zdejší koncentrační tábor. Z těchto snímků pak vytvořil cyklus fotokoláží doplněných malbou převážně mrtvých zvířat a jatek plných kaluží krve. Do fotografií navíc vepsal německy psané úryvky ze vzpomínek velitele koncentračního tábora v Osvětimi, Rudolfa Hösse, který bez emocí detailně popsal provoz osvětimského tábora i vyhlazování židů. Texty objasňující zvrhlost nacistické ideologie tak jen podtrhly drastičnost krvavých scén. Ty si však Sozanský nevybral náhodně, snaží se jejich prostřednictvím zdůraznit podobnost mezi provozem vyhlazovacích táborů a jatek či kafilerií. Způsob zabíjení lidí nebo zvířat se totiž příliš neliší, pouze kulisy a nástroje zůstávají odlišné. Téma morbidnosti a násilí zobrazené na umělcových kolážích není tedy samoúčelné, jedná se o morální apel a zároveň nenápadné memento pro další generaci.

Práce Ivana Bukovského jsou oproti Sozanského dílům o něco klidnější a hlavně méně násilné. Za základ svých obrazů zvolil fotografické detaily Zdi nářků, které ozdobil hebrejskými verši Kadiše čili židovské modlitby za mrtvé. Orientální krása hebrejského písma se místy mísí se sprejerskými nápisy ve stylu graffiti, jež se však po obsahové stránce drží Kadiše. Novodobé kaligrafické experimenty občas doplňuje figurální malba představující torza či stíny lidských postav. Obzvlášť ze stínových náznaků figur, které připomínají temné duchy zemřelých, jde strach a úzkost. Hebrejsky psaná modlitba za všechny, co v Terezíně i jinde zemřeli, zde naopak působí očistně, protože snímá všechny viny i hříchy.

Soubor jedenácti velkorozměrných obrazů Ivana Bukovského doplňuje uprostřed vězeňské cely ještě cyklus drobných litografií na téma Berešit, tedy prvního odstavce starozákonní knihy Genesis. Úhledně napsané hebrejské verše výtvarně obohacují abstraktní znázornění vzniku světa. Jestliže autorovy velkoformátové práce barevně zůstaly u černé, bílé a široké škály šedi, tak pro Berešit je příznačné světelné napětí mezi bílou a černou, které prosvětluje žlutá barva symbolizující zrod a tvoření.

Výstava „Terezín závěrem“ je k vidění na IV. dvoře Malé pevnosti v Terezíně až do 30. října 2015.

Autor: Eva Janáčová, vyšlo v Literárních novinách č. 7.

Příspěvek Terezín závěrem pochází z IZRAELtour.cz

Komiks vzniklý podle skutečných událostí zpočátku líčí partnerské strasti mladých servírek a číšníků bluesového baru Mike´s Place, který je symbolem svobody a apolitičnosti. V baru platí pravidlo, že se zde nesmí mluvit o izraelsko-arabském konfliktu, politice ani náboženství. To se zalíbí i americkému novináři Jacku Baxterovi, který se rozhodne o baru natočit dokument. Z části obsluhy se tak najednou stane filmový štáb, jemuž po čase začne velet právě zdejší barman Joshua Faudem. Ten zároveň řeší svůj vztah k přítelkyni Saše, která ho podvede.

Necelý měsíc po začátku natáčení se bar Mike´s Place stane terčem teroristického útoku, při němž zemřou tři lidé, a padesát jich je zraněno. Joshua neváhá ani chvíli a nechává kameru dál běžet. Zaznamenal tak, jak se plážová oáza plná hudby, pohody a přátelství v jedné sekundě proměnila v krvavou lázeň plnou strachu a bolesti. Nevynechal ani návštěvy zraněných v nemocnici, traumatické zpovědi přeživších a týden po útoku rovněž znovuotevření baru Mike´s Place, který funguje na telavivské pláži dodnes a má už dokonce v Izraeli několik poboček.

Každá kapitola knihy začíná verši z Koránu vztahujícím se k tématům lidské svobody a respektu. Působí tak jako zamýšlený kontrast k ohavnému činu, který provedli dva přívrženci hnutí Hamás s britskými pasy. V historii blízkovýchodního konfliktu se jednalo o první sebevražedný atentát spáchaný na území Izraele, jenž provedli cizí státní příslušníci.

Autoři komiksu se však nezaměřili pouze na emocionálně barvité vylíčení postav svědků a obětí sebevražedného útoku. Úvodní stránky každé kapitoly popisují, co v jakou chvíli podnikají arabští útočníci, čili jak se dostali do Izraele, s kým spolupracují, kdo jim pomáhá a jak nakonec skončí druhý atentátník, jehož bomba v baru nevybuchla. Z doslovu se navíc dozvídáme, že byla jednoznačně prokázána spojitost mezi tímto atentátem a teroristickým útokem v londýnském metru spáchaném v červenci roku 2005, při němž zahynulo dvaapadesát lidí. Kdyby vyšetřovatelé včas odhalili hlavní organizátorské mozky atentátu v Mike´s Place, nemuselo k útoku v Londýně pravděpodobně vůbec dojít.

Děj grafického románu Mike´s Place se odvíjí svižně, čtenář plynule hltá každé komiksové políčko, které si často vystačí i bez jakéhokoliv slovního doprovodu. Tónovaná černobílá kresba zkušeného kreslíře a ilustrátora Korena Shadmiho se tak stává hlavním nositelem celého příběhu. Ten je bolestně smutný, avšak pravdivý.

Autor: Eva Janáčová. Recenze vyšla v příloze Literáních novin č. 7 Biblio.

Příspěvek Pravdivý příběh o Mike’s Place pochází z IZRAELtour.cz

Jste autorem výstavy v Židovském muzeu v Praze, která se věnuje osudům židů v poválečném Československu. Proč jste výstavu nazval Zmařené naděje?

Název vychází z hlavního příběhu výstavy, která mapuje události v letech 1945–1953 spojené s návratem přeživších z koncentračních táborů, osídlováním pohraničí a tranzitem desetitisíců židovských uprchlíků přes naše území, o němž se dnes moc nemluví. Expozice jasně ukazuje, jak naděje, v podstatě značně naivní, které mnozí židé spojovali s poválečným Československem, byly postupně zmařeny.

Jak konkrétně byly jejich naděje mařeny?

Například byrokratickými překážkami, jako bylo odmítání navrácení občanství spojené s požadavkem na prokázání státní a národní spolehlivosti. Svou roli sehrály také představy o poválečném Československu jako zemi bez jakýchkoliv národnostních menšin. Po převzetí moci komunistickou stranou pak nastoupila otevřená perzekuce, která byla na počátku 50. let podpořena umělou konstrukcí sionistického nepřítele jako jednoho z hlavních spojenců amerického imperialismu. Za sionistu mohl být označen kdokoliv, kdo měl židovské předky či příbuzné. A to je právě ten okamžik, kdy naděje na obnovu židovského života v poválečném Československu byly naprosto zmařeny.

Máte představu, kolik českých židů se po válce do roku 1949 vystěhovalo do Izraele?

Celkem jich po válce bylo kolem 17 tisíc. Ihned po válce odcházeli do tehdejší Palestiny převážně aktivní sionisté. Většina českých židů nebyla však sionisticky zaměřená, a když chtěli opustit Evropu, tak volili raději USA, Kanadu nebo Austrálii. Později, jak se situace v Československu měnila, se ale do Palestiny začali vystěhovávat také židé, kteří se o sionismus ani Izrael původně nezajímali. A to zejména z toho důvodu, že možnost vystěhovat se legálně do Izraele byla jedna z posledních možností, jak opustit v roce 1949 komunistické Československo.

Ví se něco bližšího o těchto posledních legálních imigrantech do Izraele?

Nadlouho poslední možnost hromadného legálního vystěhování z Československa byla tak zvaná vojenská brigáda, která odjela v roce 1949. Vydávala se za komunisty organizovanou jednotku, jež odjížděla na Blízký východ zajistit lidově demokratické směřování Izraele. Izraelci je po příjezdu dokonce podezřívali, že jsou všichni komunistickými agenty. Ale tihle lidé se ve skutečnosti jen chtěli vystěhovat pryč z komunistického Československa.

Na výstavě zaznělo celkem osm svědectví, můžete nějaké přiblížit?

Součástí výstavy jsou úryvky z filmových svědectví z archívu USC Shoah Foundation, což je největší digitální archív filmových svědectví na světě. Představená svědectví zachycují měnící se situaci od roku 1945 po padesátá léta. Asi nejstrašnější je pro mě vzpomínka pana Gregora, který popisuje, jak se vracel s britskou armádou do Československa a po překročení hranic se zastavili v nějaké hospodě na Šumavě. Majitel ihned po osvobození sundal německý nápis: Psům a židům vstup zakázán, ale česky psaný nápis stejného obsahu na hospodě ponechal, protože byl v češtině, a tudíž byl pro poválečné Československo v pořádku.

Zastupujete u nás americkou USC Shoah Foundation, čemu se tato organizace věnuje?

Jde o instituci s celosvětovou působností, která je součástí Univerzity Jižní Kalifornie. Propaguje především vzdělávací využití filmových svědectví. Archív USC Shoah Foundation dnes čítá skoro 54 tisíc filmových svědectví pořízených v 61 zemích světa a ve 39 jazycích. Jedná se převážně o výpovědi přeživších holocaustu, ale najdeme v něm i rozhovory se svědky jiných genocid, například genocidy Arménů za první světové války nebo Tutsiů ve Rwandě.

Kolik filmových výpovědí bylo natočeno v Čechách?

U nás nebo v češtině bylo natočeno 566 výpovědí, na Slovensku či ve slovenštině ještě o sto víc. Pokud jde však o výpovědi, které se nějakým způsobem vztahují k území Československa včetně předválečné Podkarpatské Rusi, tak bychom jich v našem archívu našli skoro 20 tisíc. Většina rozhovorů byla totiž natáčena v úplně jiných jazycích, než je čeština. Nejvíc jich bylo pořízeno v USA, Izraeli, Austrálii či Jižní Africe.

Je možné do digitálního archivu USC Shoah Foundation nahlédnout také u nás?

Ano, konkrétně v Centru vizuální historie Malach, které funguje na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Docela mě překvapuje, že to není třeba na Filozofické fakultě nebo Fakultě humanitních studií…

Vysvětlení je jednoduché. Vedení Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě, kde je Centrum Malach od roku 2013 v provozu, projevilo hned na začátku skutečný zájem o získání licence. Náš archív je zajímal také proto, že jde o obrovský soubor dat, s nímž je možné po stránce aplikované lingvistiky dál pracovat.

Nedávno jste pobýval ve Rwandě, kde jste místním studentům pouštěl filmové záznamy rozhovorů s přeživšími holocaustu. Proč? Co jste si od toho sliboval? 

Genocida ve Rwandě, která proběhla na začátku 90. let, je pro tamní obyvatele daleko bližší událostí, než je pro nás holocaust. Ve Rwandě spolu pořád chodí do školy děti vrahů i zavražděných a ve společnosti jde o bolavou a krvavou ránu. Zjistili jsme, že ve rwandských školách velmi rezonují příběhy přeživších holocaustu, genocidy vzdálené, bez přímých vazeb na lokalitu. Podobně v české škole, která trpí lehkou únavou z mediálního nadužívání tematiky holocaustu, je možné učit o genocidě na příkladu genocidy Tutsiů ve Rwandě. Mechanismus nenávisti zůstává totiž stejný: fáze genocidy zůstávají stejné, předsudky, propaganda, identifikace a vizuální označení budoucích obětí, jejich pauperizace a oddělení od majoritní společnosti, technologie vraždění a následné popírání, že se nějaká genocida vůbec stala. To vše jsou znaky a mechanismy, které jsou shodné pro všechny genocidy v lidských dějinách. A když je pořádně pochopíme, můžeme dalším genocidám možná předejít.

Již dříve jste upozornil na to, že za záchrannými transporty českých židovských dětí v roce 1939 do Anglie nestál jen Nicholas Winton, ale také plno dalších lidí, o kterých se dnes nemluví…

Ano, snažil jsem se nahlodat skoro až hagiografický mýtus vytvořený kolem sira Nicholase Wintona. Snažím se jako dokumentarista pracovat poctivě a nevytvářet idoly a mediální hvězdy z něčeho, co bylo jednoznačně kolektivním úsilím. Vadí mi, když se práce desítek lidí připisuje jednomu jedinému člověku, tedy Nicholasi Wintonovi. A to jen z toho důvodu, že na rozdíl od dalších spolupracovníků byl v 90. letech, kdy se příběh takzvaných kindertransportů dostal do médií, stále naživu. Nicholas Winton byl součástí daleko větší skupiny aktivistů včetně několika volně propojených uprchlických organizací a výborů. Pokaždé, když vyslovíme jeho jméno, měli bychom zároveň zmínit Doreen Warrinerovou, Trevora Chadwicka, Billa Barazettiho a hlavně jejich dnes bezejmenné místní spolupracovníky, kteří skutečně riskovali životy. Jednou z klíčových osob byla také Margaret Laytonová z Britského výboru pro československé uprchlíky.

Několik let už píšete knihu o americkém humanitárním pracovníkovi Charlesi Jordanovi, který za nevyjasněných okolností zemřel v srpnu roku 1967 v Praze.  Kdo si myslíte, že ho zabil?  

Charles Jordan byl fascinující osobnost, které se přezdívalo otec uprchlíků. Upřímně, nevím, kdo ho zabil. Mám v tuto chvíli jedenáct teorií a všechny mohu dokázat. Myslím si však, že jeho život je daleko důležitější než jeho smrt. Pro dobro uprchlíků byl ochoten překračovat politické hranice tehdejší studené války, ale také hranice mezi židovským a arabským světem. V zájmu uprchlíků byl schopen jednat i s ďáblem, a právě tohle se mu asi stalo osudným.

Myslíte si, že by se holocaust mohl znovu opakovat?

Nemyslím si, že by se rasová genocida židů, tak jak ji známe z II. světové války, mohla znovu opakovat. Již od 50. let se však prosazuje koncepce sionistického nepřítele, která u nás bohužel neskončila procesem s Rudolfem Slánským a protistátním spikleneckým centrem. Problém je v tom, že za sionistu mohl a může být označen každý, kdo měl či má židovské předky. Tahle konstrukce se v dnešním světě začíná objevovat čím dál častěji a je nebezpečná. Daleko zlověstnější je však podle mě konstrukce muslimského nepřítele v Evropě. Je to něco, z čeho jde strach, a to včetně mediální propagandistické vlny, protože funguje úplně stejně jako ve 30. letech a speciálně za druhé republiky protižidovská propaganda. Využívá strachu z neznáma a děsu z jinakosti.

Martin Šmok (1971) je dokumentarista, který se věnuje především práci s filmovými vzpomínkami pamětníků. Je autorem několika filmových dokumentů a výstav. Rovněž je spolupracovníkem americké neziskové organizace USC Shoah Foundation.

Pro více informací o USC Shoah Foundation:

http://sfi.usc.edu/czech

Výstava Zmařené naděje. Poválečné Československo jako křižovatka židovských osudů je k vidění v Galerii Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze (U Staré školy 3, P1) až do 23. srpna.

Autor: Eva Janáčová. Vyšlo v Literárních novinách 7/2015.

Příspěvek Konstrukce nepřítele pokračuje pochází z IZRAELtour.cz

♣  MIKVE

Hadar Galron

Stavovské divadlo, Národní divadlo, Praha

„Mikve – prostor rituální lázně, v níž se věřící židovské ženy pravidelně očišťují – se ve hře současné izraelské dramatičky Hadar Galron stává místem střetu různých přístupů k víře i k životu. Do ortodoxní komunity přichází Šira, nová lázeňská, před níž se pozvolna rozkrývají osudy místních žen – dramata, o nichž všichni vědí, ale nikdo o nich nemluví. Ve své snaze pomoci naráží empatická, ale přitom razantní Šira na bariéru náboženských pravidel i lidských předsudků. Ženská komunita, stmelená léta kolem lázeňské Šošany, Širu nejprve odmítá, brání se novému pohledu i nabízeným řešením, aby se posléze v dramatickém závěru ženy pokusily vzepřít svazujícím pravidlům svého společenství.
Na pozadí tradičního židovského rituálu otevírá tato současná hra téma postavení žen ve společnosti, vztahu ortodoxní komunity k běžnému životu, především ale nabízí vynikající herecké příležitosti prostřednictvím psychologicky bohatých postav a jejich dramatických osudů.“

Hrají: Iva Janžurová, Vanda Hybnerová, Taťjana Medvecká a další.

Termíny představení: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5322

♣ HAPPY END

Anat Gov

Divadlo Rokoko, Praha 

„Anat Gov patřila k předním izraelským dramatikům posledních let. Její původní profesí bylo herectví, ale poměrně záhy se začala věnovat psaní. Jako scenáristka připravovala několik zábavných pořadů v izraelské televizi a v devadesátých letech se prosadila také jako autorka divadelních komedií. Její hry jako Největší přátelé, Manželství nebo Lysistráta 2000 získaly v Izraeli řadu ocenění a měly velký divácký ohlas. Komedie Ó, můj bože se pak úspěšně uváděla v Evropě i v Americe.
Hru Happy End začala psát poté, co u ní lékaři objevili rakovinu. Rozhodla se o své chorobě hovořit naprosto otevřeně a tato tragikomedie je toho důkazem. I když se dotýká natolik závažných věcí, jakými jsou nemoc a smrt, nechybí jí humor a nadhled. Tímhle neotřelým přístupem si získala srdce mnoha diváků a současně podpořila prevenci v boji proti této záludné chorobě. Anat Gov přežila s rakovinou čtyři roky, během kterých, jak sama řekla v jednom z posledních rozhovorů, bylo víc dobrých než špatných dní. Přestože jí nakonec v roce 2012 podlehla, poselství, které divákům zanechala, totiž: Nikdy neztrácejte naději a berte si z života to nejlepší, je stále živé.
Tuto neotřelou komedii nastudoval režisér Arnošt Goldflam.“

Hrají: Dana Batulková, Jiří Hána a další.

Termíny představení: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/163/happy-end/

♣ MILENEC

podle stejnojmenné knižní předlohy Avrahama B. Jehošuy

MeetFactory, Praha

„Děj se odehrává se v Haifě v roce 1974, těsně po skončení Jom-kipurské války, která začala šokujícím útokem Egypta a Sýrie na Izrael, který – ač z války nakonec vyšel vítězně – utrpěl obrovské ztráty, 2838 padlých a 8800 zraněných.
Hlavní hrdina Adam hledá milence své ženy, který byl odvelen do války, ale nevrátil nevrátil se a nikdo o něm nemá zprávy. Pátrání po něm se stává zároveň hledáním vlastní identity, svého místa na světě i cesty ze samoty. Příběh neobyčejné lásky, která se vymyká všem pravidlům a normám, která je nelaskavá a nepohodlná podobně jako izraelský poválečný stav společnosti, avšak pro kterou přesto postavám stojí za to žít.
Inscenace je divadelním debutem filmového režiséra Radima Špačka.“  

Hrají: Robert Nebřenský, Jitka Prosperi, Anita Krausová a další.

Termíny představení: http://www.meetfactory.cz/cs/program/detail/milenec-1

Příspěvek Divadlo žije! pochází z IZRAELtour.cz

Památník ticha úzce souvisí s holocaustem. Jak se podle vás změnil pohled na téma holocaustu?

Téma holocaustu čili šoa prodělalo po válce jisté období mlčení a následně dlouhé hledání svého vlastního jazyka. Ne každý byl jako Arnošt Lustig, který o válce pořád psal, čímž se z ní vlastně léčil. Většina lidí naopak mlčela. V 90. letech pak se svými zážitky začali vystupovat pamětníci, točily se různé filmy, až téma holocaustu skoro zdevalvovalo, bylo prostě všude – na obrazovkách, v kinech i v knihách. Z holocaustu se stal v podstatě typizovaný příběh: Židy odvlekli do Terezína, pak do Osvětimi, následoval pochod smrti a válku buď přežili, nebo ne. Strašně se zjednodušilo a schází mu přesah do současnosti. Jak píše Zygmunt Bauman, udělat z holocaustu pouze součást židovské historie je pohodlné alibi.

Jak vás napadlo vybudovat Památník ticha?

V Lidicích, kde jsem před pár lety chystal historickou expozici, se nám nepodařilo vybudovat vzdělávací centrum, které by se věnovalo příčinám stigmat válek. Proto jsem přemýšlel, že bychom takové centrum mohli založit někde v Praze. V úvahu zprvu připadalo několik míst, pak jsem ale připravoval jeden díl pro dokumentární seriál o Heydrichovi a točil jsem právě na nádraží Bubny. Místo se mi zalíbilo, ale vůbec mě tehdy nenapadlo, že památník začne nakonec vznikat právě zde, kde se každý metr čtvereční vyvažuje zlatem, protože developeři tady plánují vybudovat úplně novou moderní čtvrť. Zajímavé je, že už nacistický architekt Albert Speer chtěl v pražských Bubnech taky vybudovat novou čtvrť.

České dráhy vám prý s nádražím Bubny nedělaly žádné problémy…

Ano, jednou jsem o nádraží mluvil se sochařem Jaroslavem Rónou, který chodí na fotbal malovat skicy obličejů ve vypjatých situacích. Na stejný stadion chodil taky tehdejší generální ředitel Českých drah, a tak se ho Jarda jednou zeptal, jestli by pro náš záměr nemohl věnovat nádraží Bubny. A on kupodivu souhlasil, komentoval to navíc tak, že pro něho není nic nesmyslnějšího než mít staré železniční nádraží; musí provozovat hlavně vlakový provoz, a pokud nádraží získá nový smysl, tak je to jen dobře. Proto jsme pak založili obecně prospěšnou společnost.

Proč se památník jmenuje právě Památník ticha? 

Původně jsme plánovali, že se bude jmenovat památník šoa, pak jsme si ale uvědomili, že je to příliš úzké vymezení, protože nám zároveň jde o určitý přesah. Zajímají nás jak pražští Židé, kteří nádražím prošli, když byli deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů, tak přihlížející mlčící většina, která to v tichu vše pozorovala. Bubenské nádraží bylo ale v létě roku 1945 tichým svědkem také divokého odsunu několika stovek pražských Němců. Ticho zde tedy reprezentuje mlčení a zároveň hledání způsobu, jak tyhle osobní i dějinné tragédie vysvětlit. Důležité je taky uvědomit si, že generace pamětníků i přeživších pomalu odchází a my se musíme právě snažit, aby po jejich odchodu nevzniklo skutečné ticho. Nestačí jejich výpovědi jen natočit na kameru, musíme hledat způsob, jak dál zprostředkovávat jejich svědectví a paměť.

Plánujete ve stálé expozici památníku věnovat se také jiným obětem II. světové války, než byli Židé?

Ve sklepě nádraží plánujeme expozici s názvem Kořeny zla, která se bude obecně věnovat modernitě 20. století a eugenice.

Měla jsem na mysli konkrétně mentálně postižené, Romy… 

Ano, v kontextu expozice určitě zmíníme likvidaci mentálně postižených. Pokud jde o romský holocaust, tak to je pro mě jednoznačně námět pro výměnné výstavy, které budou probíhat ve druhé části nádraží. Téma romského holocaustu je dnes strašně potřebné a je nutné ho aktualizovat, problém však tkví v tom, že tohle téma má úplně jiný jazyk než třeba židovský holocaust. Židé mají paměť, píšou, diskutují, analyzují své zážitky, prostě ukládají své vzpomínky do textu, kdežto Romové mají zase svoje písně, všechno si nesou v sobě, minimálně něco zapisují a zároveň mají úplně jinou imaginaci. A proto také expozice o romském holocaustu musí být úplně jinak vystavena, musí tam být prostor pro velká gesta, důležitá je také jejich hudba. Mě fascinuje, kdy se tahle dvě rozdílná etnika potkají, kdy se obě setkávají tváří v tvář smrti, o tom bych rád připravil výstavu.

Pomocí značek a aplikace v mobilním telefonu se chystáte vyznačit spojení mezi nádražím Bubny a bývalým Radiotrhem, kde byli Židé seřazovaní před nástupem do transportů…

Na takzvaný Radiotrh, který se nacházel mezi dnešním Veletržním palácem a Parkhotelem se často zapomíná. Byly to dřevěné veletržní budovy, kde se prodávala tehdejší elektronika, jako byly třeba rádia, žárovky a vysavače. Jen tak pro zajímavost, bylo to přesně to místo, kde otec Oty Pavla nabízel svoje vysavače. Na podzim roku 1941 byl tenhle pavilon použit pro registraci pražských Židů, kteří po třech, čtyřech dnech, co tu přespali v jedné velké místnosti, byli z blízkého nádraží Bubny deportováni do koncentračních táborů. Chceme proto vyznačit trasu, aby návštěvníci mohli jít po stopách deportovaných Židů, aby přesně viděli, kudy šli, kde se loučili se svými blízkými. Pro 90 procent z nich to byla jejich poslední cesta. Pak návštěvníci přijdou do autentické nádražní haly, kde bude nepřetržitá projekce tváří lidí, kteří odtud byli deportováni a už se nevrátili.

Kolik bude památník celkem stát?

V tuto chvíli je rozpočet nastaven na celkem 120 milionů Kč. Má zahrnout rekonstrukci i částečnou přestavbu nádraží pro účely moderních expozic a vzdělávacího centra. Pokud bychom celý objem peněz měli, tak můžeme památník otevřít už na podzim roku 2016, tedy k 75. výročí prvních židovských transportů z Prahy. To se nám však nejspíš nepodaří, což neznamená, že by se to nepodařilo vůbec. Bude to třeba o rok později. Mezitím nejspíš uspořádáme několik výstav a kulturních projektů v jiných prostorách Prahy.

Vaši kritici namítají, že památník bude stát spoustu peněz, ale především bude daleko od současných pražských muzeí a galerií…

To je nesmysl, jsme uprostřed oblasti, které urbanisté přikládají největší potenciál rozvoje Prahy. Územní plán počítá se vznikem muzejního koutu či jak to jinak nazvat. Od Národního muzea povede pomyslný muzejní a galerijní prostor přes Muzeum hlavního města Prahy k DOXu a na druhou stranu zase přes Veletržní palác k Hradu a my jsme přesně v jeho zlomu, skoro až v energetickém středu. Navíc až okolo nádraží časem vznikne nová čtvrť, tak zde bude přímé napojení na metro, vlak a tramvaj. Náš památník nebude žádný statický pomník, který připomene desetitisíce mrtvých, ale daleko spíš chceme vybudovat něco jako kulturní centrum, kde se budou lidé setkávat, diskutovat o nejrůznějších tématech a dál se vzdělávat.

Nedávno jste položili základní kámen památníku, skoro 21 metrů vysokou kolej z autentických pražců, kterou navrhl sochař Aleš Veselý. Proč jste za autora tohoto objektu vybrali právě jeho?

Aleš Veselý má k nádraží hluboký vztah, za války do transportů vyprovodil svého otce i svou sestru. Navíc po válce dostal poblíž byt, z něhož se dodnes dívá na místo bývalého Radiotrhu, takže celý život přemýšlel o tom, jak tady zanechat svůj sochařský otisk. Taky je sochař monumentalista, který umí udělat sochu jako maják, a která se stane velkým gestem a zároveň zdviženým prstem celého místa.

Pavel Štingl (1960) vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Natočil desítky filmových dokumentů převážně s historickou tematikou. V roce 2012 založil obecně prospěšnou společnost Památník Šoa Praha za účelem přestavby nádraží Bubny v Památník ticha.

Autor: Eva Janáčová, publikováno v Literárních novinách 4/2015.

Příspěvek Nádraží ticha pochází z IZRAELtour.cz

Pro sekulární Izraelce je Nový židovský rok vždy výzva uvařit něco nového a zároveň chutného. Slavná izraelská kulinářka Vered Guttman z Haaretzu doporučuje pro Nový rok následující pokrmy.

Dobrou chuť!

Bete avon!

 Dýňová polévka s šafránem

Salát z řepy a granátového jablka

Zeleninové karbanátky z brambor a pórku

Kuře s lilkem a malými bramborami zapečené s datlovým sirupem

Bábovka s medem a datlemi 

Příspěvek Izraelská kuchyně a Nový židovský rok pochází z IZRAELtour.cz

Na Staroměstské radnici vystavoval v červenci David Rubinger, který patří k ikonám izraelské dokumentární fotografie. Mimo jiné pracoval také jako fotoreportér pro prestižní americké časopisy Life a Time a tento rok oslavil již své 90. narozeniny. Na jeho pražské retrospektivě, příznačně nazvané Izrael mým objektivem, nechyběl ani slavný snímek parašutistů, kteří s nepředstíraným úžasem a dojemnou hrdostí stojí před znovudobytou Zdí nářků během Šestidenní války v roce 1967.

Druhý izraelský fotograf, který v létě představil svou tvorbu českému publiku, je Felix Lupa. Narodil se v roce 1972 na Ukrajině a s rodiči emigroval do Izraele ve svých šesti letech. K médiu fotografie se dostal už ve velmi raném věku díky svému otci, který byl amatérským fotografem a doma vyvolával fotky. Po absolutoriu na fotografické škole pak chvíli vyučoval a pracoval jako módní fotograf. Dnes přispívá především svými dokumentárními a reportážními fotografiemi do největších izraelských deníků a časopisů, dál působí také jako lektor fotografie.

Na tvorbě Felixe Lupy je zajímavé, že v ní nenaleznete žádné snímky ortodoxních Židů, ani Zdi nářků, natož romantické západy slunce nad Jeruzalémem. Lupa totiž nepaběrkuje ani jinak neznásilňuje izraelské národní klišé a stereotypy, naopak si jde svou vlastní cestou. Nejvíce ho přitahuje fotografie ulice se všemi každodenními nahodilostmi a bizarnostmi. Nikam nespěchá, rád si na správný moment počká několik hodin či dokonce dnů. Díky tomu vytváří skutečně ojedinělé snímky telavivské ulice, které jsou často plné vtipu, ironie či skrytých jinotajů. Nikdy však nenudí. I na rádoby obyčejném záběru z pláže najdete vždy nějaký fígl nebo zakuklený vtípek, prostě něco, co vás jako diváka překvapí a v lepším případě dokonce i pobaví.

V pražské galerii Leica Felix Lupa nevystavuje pouze neotřele vtipné fotografie z Tel Avivu, nýbrž také sociálně laděný soubor nazvaný Obyvatelé kouzelného auta. Na téměř třiceti černobílých snímcích zachytil skoro rok života dvou postarších ruských imigrantů, kteří bez peněz a dokladů našli útočiště ve ztrouchnivělém mikrobusu odstaveném poblíž jednoho telavivského tržiště.

Fotografický cyklus líčí jejich život bez příkras, ukazuje smutnou realitu nezasloužené bídy a trpkého stáří. Po Lupově intervenci se však život obou staříků změní: nejprve najde lékařku, která bezplatně operuje jednomu z nich oči a navrátí mu tak zrak. Druhému zase pomůže zařídit peníze a hlavně potřebné dokumenty, aby se mohl navrátit zpět do Ruska, což je jeho velký sen. Fotografický cyklus tak končí v závěru úchvatným happy endem. Lupa v něm prokázal velkou dávku sociální angažovanosti.

Sociálně laděné snímky nalezneme také v souboru Lupových fotografií z Jižního Súdánu a Kuby, které jsou v Praze taktéž vystavené. Reportážní záběry zde střídají portréty místních obyvatel. V cyklu fotografií z Kuby pak překvapí především obdivuhodná práce s barevnou kompozicí. Felix Lupa v galerii Leica jedinečně předvedl, proč je řazen mezi přední současné izraelské fotografy.

Článek Evy Janáčové byl publikován v Literárních novinách č. 8, které vyšly 7. srpna 2014.

Ukázka fotografií z výstavy, která je otevřena do 7. září.

Příspěvek Izraelské fotografické léto v Praze pochází z IZRAELtour.cz

Zvi Tolkovsky je jeden velký Mickey Mouse. Na jeho kresbách, malbách ale i trojrozměrných objektech se téměř vždy nachází motiv usmívajícího se Mickeyho. Oba jsou podobně staří, mám dojem, že jsou si vzájemně dokonce podobní, oba však s jistotou milují barvy a umí se vtipně a s humorem jim vlastním zabavit.

Už na střední škole v Haifě Zvi na přání svých spolužáků maloval líbezné postavičky Myšáka Mickeyho. Když se mu pak narodili synové, tak je na papíře stejně jako jiní otcové výtvarníci rozmazloval jeho dobrodružnými kousky. Hlavním hybatelem pro zapojení Mickey Mouse do jeho umělecké tvorby se však stala dcera Katja, která kreslila tak zvláštní a dětsky naivní karikatury černobílého barda s velkýma ušima, že mu už dále nemohl unikat a musel mu otevřít dveře do světa svého umění.

Myšák Mickey je bezpochyby jeho alter ego. Věrně ho doprovází posledních 15 let na většině jeho děl, nikoho proto nepřekvapí, že je tomu také tak na jeho aktuální pražské výstavě. Myšák se někdy divákům představí pouze jako stydlivý obrys nebo rychle načmáraná stínová silueta, jindy je zase hravým pozorovatelem obrazového dění. Když má obzvlášť dobrou náladu, tak se promění v přímého účastníka, jenž na sebe bere masku vojáka, mechanika či malíře. Všechny profese, které Zvi během svého života zastával, zná také dobře jeho umělecký dvojník: Mickey se umí hbitě pohybovat na bitevním poli, opravovat letadla i v klidu zasednout za malířský stojan a oddat se umělecké práci.

Myšák v pojetí Zvi Tolkovského rád okukuje polonahé či zcela obnažené ženy. Jeho záliba má místy až neskrývaný voyerský nádech. Nahotinky, nejčastěji vystřižené z lechtivých pánských časopisů mají ve Zviho tvorbě hlubokou genezi. Na počátku 50. let sloužil jako mechanik u izraelského letectva, tehdy ho piloti požádali, aby jim na letadlo namaloval nahou sexuchtivou ženu ve vyzývavé poloze. A ne malou, pěkně přes celé letadlo. Tahle rozcapená vysvlečená ženština se stala jeho prvním velkým uměleckým dílem, na nějž nikdy nezapomněl a pomocí malých vystřižených nahotinek ji i nadále umělecky zpřítomňuje.
Zvi je také náruživý a oddaný sběratel všeho zajímavého a netypického, co vidí kolem sebe. Jeho sběratelství na sebe občas bere rysy obsesivní posedlosti. Přitahují ho jak staré věci, jako jsou třeba známky a pohlednice, tak nejrůznější plastikové absurdnosti moderní doby, které často jdou ve stopách disneyovské estetiky. Není však typem sběratele, jenž by své poklady zamknul doma ve skříni. Rád se svými skvosty pochlubí, a to obzvlášť na svých kolážích, asamblážích či trojrozměrných objektech. Objekty vytváří ze dřeva, kovu, plastu a papíru, prostě ze všeho, co se mu dostane do rukou. Poslední roky netráví léto v Izraeli, nýbrž v Nabdíně poblíž Velvar, kde intenzivně pokračuje ve sběru vetchých i vizuálně roztodivných relikvií.
Zvi Tolkovsky si často pohrává s uměleckou historií, cituje vědomě, místy i nevědomě výtvarné směry 20. století, jako je především dadaismus, poetismus, surrealismus a pop art. Z jeho tvorby lze přesto cítit respekt a hlubokou úctu k dějinám umění, které ho však nikterak nesvazují, nýbrž mu dávají svobodu projevit se v celé umělecké šíři.
Jeho díla jsou stejně jako kreslené příběhy Mickey Mouse v mnoha ohledech nevypočitatelná, někdo by dokonce řekl, že vychytrale záludná. Diváka umí vždy zaskočit či vyprovokovat něčím vtipně neotřelým. Prostě velký umělec Myšák Mickey, který nepřestává nikdy překvapovat.

Autor: Eva Janáčová

Publikováno v Literárních novinách 26. září 2013.

Příspěvek Izraelský Myšák Mickey pochází z IZRAELtour.cz