Slavný izraelský fotograf Rudolf Weissenstein (1910-1992) proslul jak svými černobílými snímky z vyhlášení nezávislosti státu Izrael v roce 1948, tak psychologicky přesnými portréty prvního izraelského premiéra Ben Guriona. Na konci padesátých let se jeho vlastní autoportrét v podobě chemika dokonce objevil na desetilirové izraelské bankovce. Málokdo však dnes ví, že Weissenstein pocházel původně z Jihlavy.
Rudolf Weissenstein se narodil v roce 1910 v Jihlavě. Pocházel ze sekularizované židovské rodiny, která byla silně ovlivněná sionismem. Jeho otec vlastnil továrnu na výrobu lepenky a byl zaníceným amatérským fotografem, jenž svého syna přivedl k fotografii. Rudi – takto si později zkrátil vlastní jméno, od něho k osmým narozeninám dostal starý dřevěný fotoaparát Tuchlauben 9. Matka byla v domácnosti, hrála často na piáno a syn po ní zdědil lásku k hudbě.
Rudolf byl nejmladší z celkem čtyř dětí. O sedm let starší setra Helena, jíž se doma familiárně říkalo Helli, byla učitelkou gymnastiky a v roce 1935 s manželem emigrovala do tehdejší Palestiny. Její manžel Otto Wallish se stal známým grafickým designérem, který v roce 1948 graficky navrhl listinu, jíž byl vyhlášen nezávislý stát Izrael. Připravil také první sérii izraelských známek a podílel se na návrhu prvních mincí.
Sestra Berta utekla v roce 1938 do Francie, kde se zapojila do místního protinacistického odboje. Bratr Theodor zemřel na konci II. světové války v Polsku. Z rodičů přežil děsivé zlo koncentračních a vyhlazovacích táborů pouze Rudolfův otec, který se nakonec vystěhoval do Izraele.
Namísto hoteliéra fotografem
Rudiho mateřským jazykem byla němčina, jako mladý byl aktivním členem v mládežnickém spolku Blau Weiss, jenž byl židovsko-německou obdobou českého skautingu. Na střední škole v Kašperských horách se podle svého pozdějšího vyprávění poprvé setkal s antisemitismem. Na přelomu dvacátých a třicátých let pak navštěvoval Vyšší uměleckou školu ve Vídni, kde se během tří let naučil základům tiskařského řemesla, grafiky, fotografie, chemie i optiky. Po absolutoriu se přestěhoval do Prahy. Jako fotoreportér zde pracoval pro časopis českého ministerstva zahraničí a zároveň pro Evropské fotografické centrum, které tehdy působilo v Praze. Fotil i pro místní deníky a noviny, nejvíc reportážních fotografií publikoval v německy psaném Prager Presse.
V letech 1933 a 1934 sloužil v československé armádě. Po skončení vojenské služby měl na přání rodičů odjet studovat do Švýcarska – přáli si z něho mít hoteliéra. Ve stejnou dobu však z vlastní iniciativy kontaktoval tiskovou agenturu Omanut Press se sídlem v Tel Avivu, s níž se obratem domluvil na spolupráci. Nedbal doporučení, ani námitek rodičů a na konci roku 1935 odjel s několika málo fotoaparáty a fotografickou licencí do tehdejší Palestiny. V lednu roku 1936 připlul do haifského přístavu. Po jediném dnu stráveném v kibucu -jednodenní zkušenost, jak se sám později vyjádřil, mu bohatě stačila – se rozhodl natrvalo přestěhovat do Tel Avivu, kde si pronajal byt, jenž mu sloužil jako domov i fotografický ateliér a komora zároveň. Krátce po svém příjezdu se také seznámil s mladou českou imigrantkou Miriam Arnsteinovou, která spolu se svou rodinou přijela do Palestiny už v roce 1921. Po tříletém vztahu se vzali a měli spolu celkem tři děti. Stala se jeho nejbližší oporou a asistentkou při fotografování, ve volném času se věnovala tanci a gymnastice, několik desítek fotografií dokládá, že Rudimu dokonce stávala jako modelka.
Fotoateliér Plod světla
V roce 1940 si na rušném telavivském bulváru Allenby otevřel fotografický ateliér Calmania (hebrejský název fotoaparátu), později zvaný jako PHOTO PRIOR, jenž pod vedením jeho vnuka funguje na nové adrese až do dnešních dnů. Název PRIOR odkazuje jak k latinskému výrazu „první“, zároveň v hebrejštině označuje „plod světla“. Na tuto dvojsmyslnost údajně přišel Alfi Nasch z Holešova, když ve studiu dostal jako student svoje první zaměstnání.
Rudi byl ve svém ateliéru málokdy, většinou fotografoval venku, ve studiu měl vždy společníky, kteří se věnovali každodenní ateliérové praxi. Manželka Miriam
pečlivě zapisovala každý negativ, takže nebyl nikdy problém dostat kopii jakékoliv předchozí fotografie či portrétu.
Weissenstein byl fotograf na volné noze, cestoval po celé zemi a fotil v podstatě vše, co se mu dostalo do hledáčku fotoaparátu. Zaznamenával nové osídlení, příchod nových imigrantů – na konci třicátých let vrcholila 5. alija, intenzivní výstavba, rozšiřování Tel Avivu, který měl v roce 1938 už přes 150 000 obyvatel, dále budování nových osad, růst průmyslu, kulturní dění v zemi – v Jeruzalémě s chutí zaznamenával koncerty nově založené filharmonie. Hlavní zakázky dostával od židovských agentur a fondů, jež jeho černobílé fotografie šířily dál do světa.
Fotograf vyhlášení nezávislosti
Rudi Weissenstein se stal jediným fotografem oficiálně pozvaným k vyhlášení nezávislosti státu Izrael. V pátek 14. května 1948 se měl v 15.30 hod. v obleku a s fotoaparátem dostavit do telavivského muzea – vše měl podle jeho manželky uchovat v největší tajnosti. Dodnes v této věci panují značné spory, protože slavnostní vyhlášení státu ve skutečnosti zaznamenalo několik fotografů, a tak je možné, že oficiálně pozvaných fotografů bylo nakonec několik.
Rudi proslul také jako dvorní fotograf prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona – jeho fotografické portréty se staly psychologicky naprosto výstižnými. Po založení státu Izrael Weissenstein fotografoval jedinečnou atmosféru nově se rodícího státu. Dokumentoval velké i malé, veřejné i soukromé akce: oslavy připlutí nových přistěhovalců, tranzitní tábory, veřejná shromáždění, stávky dělníků, volby do izraelského parlamentu Knessetu, stavbu silnic a továren, život v kibucech, otevření nového nádraží, stavbu letiště, divadelní představení, vernisáže, ale i módní přehlídky. V roce 1957 ho nečekaně navštívili představitelé izraelské národní banky, aby ho požádali o portréty lidí na nově chystané bankovky. Nakonec si na desetilirovou bankovku s vyobrazením chemika, jež se poprvé dostala do oběhu v roce 1958, vybrali jeho vlastní tvář. Není se čemu divit, Rudi byl fešák a jeho přesně řezaná tvář měla své kouzlo.
Okouzlení orientální krásou
V 60. letech Weissenstein fotografoval krajinu a obyvatele v arabském východním Jeruzalémě, v Betlémě, Nábulusu, Hebronu a Jerichu. Častým námětem se mu v tu dobu stalo také arabské předměstí Tel Avivu – Jaffa, kde se snažil zachytit romantické zákoutí s kostely, mešitami nebo rybáře vracející se za rozbřesku z nočního rybolovu. Už od svého příjezdu do země byl okouzlen exotickou orientální krásou izraelské krajiny, podmanivou otevřeností Arabů a jejich prostým způsobem života. Arabské náměty jsou proto v jeho tvorbě velmi často akcentované, zajímala ho rovněž otázka možného soužití obou národů – židovského a arabského -v jednom státě.
Za vrchol Weissensteinovy tvorby je dnes považováno období od konce 40. do závěru 60. let 20. století. Vyznačuje se klasickou, realistickou fotografickou kresbou bez náznaku stylizace a experimentu. Jeho fotografické práce získaly mnohá ocenění v Izraeli i zahraničí. Rudolf Weissenstein zemřel v roce 1992 v Tel Avivu ve věku 82 let. Jeho fotoarchiv, jehož vytvoření bylo Rudiho celoživotním snem, čítá více než čtvrt milionu diapozitivů. V současnosti je zásluhou jeho vnuka digitalizován.
Autor: Eva Janáčová
Článek vyšel 4. října 2012 v Literárních novinách.
Text je výstupem projektu Grantové agentury UK č. 250116 řešeného na FF UK.