Izraelský spisovatel Uri Orlev je na svých 82 let neobyčejně čiperný. V květnu navštívil Prahu, aby zde představil svůj nejslavnější román Ostrov v Ptačí ulici. Je to vůbec první kniha, která mu vyšla v českém překladu. V rozhovoru mimo jiné prozradil, co vše je v románu autobiografické.
Narodil jste se před II. světovou válkou v židovské rodině v Polsku, dnes žijete v Izraeli a píšete hebrejsky. Považujete se spíše za polského, izraelského nebo židovského spisovatele?
Cítím se určitě jako izraelský spisovatel. Žiji v Izraeli, chodil jsem zde do školy, pak do armády, moje děti se tu narodily a hlavně, co je důležité: píši hebrejsky. Svoji druhou polskou část ale nikterak nepopírám. Když jsem byl malý, tak jsem do svých čtyř let vůbec nevěděl, že jsem Žid. Moji prarodiče byli ještě praktikující Židé, rodiče však od víry odešli a s židovstvím už neměli nic společného. Doma v Polsku jsme neměli nic, co by bylo spjaté s židovskou vírou – žádné svícny, symboly, prostě nic. Naopak si dodnes z dětství vybavuji polské národní písně a vlastně celý ten polský nacionalismus, který byl vlastní tehdejším Polákům. Když něco jako malé dítě zažijete, tak se to ve vás hluboce zapíše, jak do nějaké knihy, a už nikdy na to nezapomenete. Proto ve mně, izraelském spisovateli, dodnes zůstávají hluboce zakořeněné polské symboly a také polský patriotismus.
Jak jste se vlastně dozvěděl o tom, že jste Žid?
Než jsem začal chodit do školy, tak jsme bydleli na vesnici poblíž Varšavy. Na návsi jsem si hrál s dětmi místních sedláků, byli jsme banda čtyř, pěti dětí podobného věku. Do vesnice pravidelně přicházeli podivní muži v dlouhých černých pláštích s plnovousy, kudrnatými vlasy na lících a černými klobouky, kteří po domech prodávali galanterní potřeby. Připadali nám jako strašidelní čerti, co právě vyšli z pekla, a proto jsme po nich házeli kameny. Jednou s nimi přišel jeden, co kulhal. Vedoucí naší skupiny, který byl z nás všech nejstarší, bylo mu už pět let, řekl: „Kněz v kostele povídal, že k mrzákům se máme chovat slušně, takže na něho házet kameny nebudeme!“ O pár dní později se mě však náš šéf party zeptal, jestli k nim patřím, že prý totiž slyšel, že jsem taky Žid. Běžel jsem hned celý vystrašený za maminkou se zeptat: „Mami, my jsme taky Židé?“ A ona úplně v klidu odvětila, že ano. Nezbývalo mi pak nic jiného než klukům přiznat, že jsem Žid. Jurek, vedoucí naší bandy mě kamarádsky poplácal po rameni a řekl: „Nic si z toho nedělej, já vím, co jsou Židé zač. Všichni lidé na světě se rodí jako Židé, a když je v kostele pokřtí, tak se z nich stanou křesťané. Takže to, že jsi Žid, vlastně není nic hrozného.“
Změnil se později nějak váš vztah k židovství?
Když jsme se přestěhovali a já nastoupil ve Varšavě do školy, tak jsem už věděl, že jsem Žid. Chodil jsem do speciální třídy, kde byly křesťanské i židovské děti dohromady, což bylo na tu dobu hodně neobvyklé. Židovství mi však nic neříkalo, doma jsme nikdy neslavili žádné židovské svátky. Přestože jsem po příjezdu do Izraele prošel kibucem, kde bylo zvykem slavit svátky a studovat židovské dějiny, zůstal jsem po celý život vlastně sekulárním Židem. Židovské svátky dnes s ženou sice slavíme, ale nedodržujeme přesně všechny náboženské předpisy. Třeba svíčky před začátkem šabatu zapalujeme, ale ne přesně v dobu, kdy tak činí ortodoxní Židé. I šábes samotný světíme daleko volněji, než je mezi nábožensky založenými Židy zvykem.
Existuje podle vás nějaký zásadní rozdíl mezi literaturou židovskou a nežidovskou?
Literatura musí být v prvé řadě dobrá a na tom ostatním už tolik nesejde. Jestli je to dobrá židovská literatura, nebo nežidovská je úplně jedno. Hlavně musí být kvalitní, to je prostě základ.
Co pro vás osobně znamená psaní? První část války jste prožil ve varšavském ghettu, druhou pak v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu. Je pro vás psaní jedním ze způsobů, jak se vyrovnáváte s tíživými vzpomínkami na minulost?
Narodil jsem se s talentem vyprávět příběhy. Naučil jsem se překvapivě číst a psát dřív než ostatní děti, a tak jsem už ve školce vykládal dětem příběhy, které jsem si vymýšlel. A proto píšu, protože jsem se tak narodil. A pokud jde o minulost, jestli mi psaní pomáhá se s ní vyrovnat? O tom, co jsem hrůzného zažil a viděl, o tom dokážu psát pouze z pohledu dítěte, kterým jsem tehdy byl. Nedokážu o tom hovořit, ani psát jako dospělý člověk. Vyprávím prostě jen to, co si jako dítě pamatuji. A to je moje vnitřní obrana před tím, co jsem vše zažil, prostě obrana před traumatem s názvem holokaust.
V českém překladu právě vychází vaše nejslavnější knížka Ostrov v Ptačí ulici. Prozradíte, co je ve vašem románu autobiografické? Co je fikce a co naopak realita?
Je to pro mě velice těžké oddělit. V knize se objevují autobiografické prvky, ale jsou jen podobné mým skutečným zážitkům. V podstatě se jedná o novodobý příběh Robinsona Crusoea, který přežívá na pomyslném ostrově v opuštěném varšavském ghettu krátce po potlačení povstání. Když jsem začal v padesátých letech psát, tak jsem se rozhodl, že chci napsat knížku, jako je Robinson Crusoe, protože to je knížka, kterou mám skutečně hodně rád. Vzpomněl jsem si na opuštěné varšavské ghetto, kde jsme se s bratrem po smrti matky nějaký čas schovávali. Vybavil jsem si vysoké šestipatrové domy, ve kterých už nežili žádní lidé, žádná zvířata a nebylo zde nic k snědku. A právě proto jsem sem zasadil svého Robinsona Crusoea. Ve skutečnosti jsem však v ghettu nebyl sám, měl jsem neustále vedle sebe svého mladšího bratra, měl jsem si tedy s kým hrát i povídat. A proto jsem také Alexovi, modernímu Robinsonovi, který je hlavní postavou tohoto románu, vymyslel malou bílou myšku, jež ve skutečnosti představuje mého bratra.
V padesátých letech, tedy v době, kdy jste začal být literárně činný, se románovou formou o holokaustu v Izraeli moc nepsalo… Ano, zpočátku se v Izraeli o holokaustu vůbec nepsalo.
Přeživší, kteří přijeli po válce do Izraele, se obávali, že jim ty hrůzy, co prožili, nikdo neuvěří. Domnívali se, že si ostatní budou myslet, že si jednoduše vymýšlejí. Taky se báli, že sklidí kritiku, že byli za války pasivní, že šli, cituji, jak krávy na porážku, jak se jim později také vytýkalo. Podle kritiků se měli nacistům prostě rázně postavit na odpor. A třetím důvodem bylo, že chtěli zapomenout, přáli si začít naplno žít své životy a neotáčet se zpět do minulosti. V padesátých a šedesátých letech začaly pak vycházet první deníky a tíživá svědectví o prožitých událostech. Naprosto však chyběly knížky o šoa, které by o utrpeních a krutostech války pojednávaly aspoň trochu odlehčenou formou. A tak jsem začal psát: odlehčenou formou, aniž bych však prožité hrůzy nějak zlehčoval.
Autor: Eva Janáčová
Rozhovor vyšel 13. června 2013 v Literárních novinách.