Rabín David Peter je v Praze nový. Na podzim roku 2011 se ujal funkce rabína Jeruzalémské synagogy. Jeho čeština má lehký hebrejský přízvuk, když ale promluví hebrejsky, nepoznáte, že se v Izraeli nenarodil. Setkali jsme se na rabinátu před začátkem židovského svátku Pesach, který připadá na období křesťanských Velikonoc. Rabín Peter zaníceně vyprávěl nejen o oslavě tohoto svátku, nýbrž také o tom, jak se od tance dostal k rabínské profesi.
Dříve než jste se stal rabínem, profesionálně jste se věnoval tanci. Co vás přivedlo ke studiu tance a co vám tanec dal či naopak vzal?
K tanci mě přivedli rodiče. Jako malý jsem chodil do základní umělecké školy, vystudoval jsem taneční konzervatoř a dva roky jsem pak působil v Národním divadle. Studium tance pro mě znamenalo píli, dřinu, nevzdávat se, opravdu dvanáct třináct hodin věnovat se plně věci a hlavně vydržet. Co mi tanec vzal? Maximálně klouby, záda občas bolí, jsou trochu víc opotřebovaná. V podstatě s láskou dnes však vzpomínám na tanec.
Kdy jste začal objevovat svoje židovství?
Jako malý kluk jsem v pracovně svého otce našel židovské knížky, učebnice hebrejštiny. Pocházely z doby, kdy se maminčiny rodiče, mamince bylo tehdy třináct let, chtěli vystěhovat do Izraele. Rodina se musela podle zákona vzdát veškerého majetku, dědeček s babičkou měli ale už v Tel Avivu domluvenou práci. V roce 1963 došel pak dopis z kanceláře prezidenta, že se vystěhování zamítá. Bylo to asi z toho důvodu, že dědeček byl v padesátých letech zavřený a rodina byla režimem pronásledovaná.
Vyrůstal jste v nábožensky založené rodině? Slavili jste doma židovské svátky?
Rodiče se strašně moc báli, nejenom že předci zahynuli v koncentračních táborech, někdo je ale také několikrát udal, že mají doma židovské svícny. Chodili jsme proto do synagogy maximálně na velké svátky, na Nový židovský rok a Den smíření. Vybavuji si v Jeruzalémské synagoze plápolající svíčky, což mi jako malému klukovi velmi imponovalo, bylo to něco zvláštního a mystického.
Slavili jste také Vánoce?
Byli jsme v tomhle klasická pražská rodina, měli jsme Vajnuku (pozn. redakce: slovní spojení Vánoc a Chanuky). Kapra jsme vždy neměli, ale stromeček ano.
Dnes jste tradičním čili ortodoxním rabínem. Judaismus je velmi heterogenní náboženský směr, jak se díváte na jeho jednotlivé proudy?
Když jsem se jako mladý začal věnovat židovskému způsobu života, bylo to krátce po revoluci, tak jsem si zpočátku vůbec neuvědomoval, jaké jsou rozdíly mezi liberálním, reformním, konzervativním, ortodoxním nebo ultra ortodoxním judaismem. Sám ortodoxní směr, který vyznávám, je také velmi široký a značně diferencovaný. Pokud se týká reformního proudu, tak se domnívám, že je určen pro ty, kteří předtím nežili židovským způsobem života. Je to na začátku dobré seznámení s židovstvím.
Proč jste se vlastně rozhodl stát rabínem?
Když člověk dospívá, hledá svou vlastní identitu. Nestačí mu často to, v čem zrovna je. V době puberty jsem se chtěl navrátit ke kořenům, chtěl jsem být v židovském světě a myslet, cítit jako Žid. Začal jsem proto docházet na obec nebo domů k tehdejšímu rabínovi Mayerovi a pak ještě na Bibli a Talmud k panu Grünbergerovi. Hebrejštinu jsem se učil sám z učebnic, co jsem doma našel. Tím, že jsme v rodině měli rabína, můj prastrýc Arpad Hirschberger byl před válkou rabínem v pražské Michli, zahynul pak v koncentračním táboře v Osvětimi, říkal jsem si, proč bych se nemohl stát také rabínem. Moje matka mi v tom hodně pomohla. Pořád jsem přemýšlel, jestli nejprve na univerzitu a pak na náboženská studia do Izraele nebo naopak. Jednou mi řekla, že se musím už konečně rozhodnout a ne své rozhodnutí pořád donekonečna odkládat. Zvolil jsem nakonec vysokou náboženskou školu a odjel do Izraele studovat na rabína.
Jak vypadalo vaše studium na ješivě, vysoké náboženské škole v Izraeli?
Navštěvoval jsem celkem tři vysoké náboženské školy. Studovat jsem začal na škole Machon Meir v Jeruzalémě, kde předtím byli už nějací Češi. Nejdůležitější byla ale poslední ješiva Merkaz haRav, která patří mezi tradiční židovská učiliště, určená samozřejmě jen pro muže. Vstávali jsme zde každé ráno s těžkým budíčkem v 7.15 h, amplióny na chodbách nás budily, pak byla společná ranní modlitba, následovala snídaně a v 9 h už byli všichni v učebním sálu, který pojmul až dvě stě padesát studentů. Všichni mluvili nahlas, dnes je zvykem se učit ve dvojicích. Každý má tedy svého učebního partnera, s nímž studuje Talmud, komentáře k hebrejské Bibli. S učebním partnerem je to jak v manželství, buď má člověk štěstí, nebo ne. A když ne, tak se vymění. Já štěstí měl, přesto jsem studoval i sám, snažil jsem se studium nijak neošidit.
Kolik hodin celkem jste denně studoval?
Denně se studovalo dvanáct až třináct hodin čistého času. Po dopoledním učebním bloku následoval odpolední, který byl zakončený večerní modlitbou, a pak přišel ještě noční blok. Končili jsme klidně v jednu, ve dvě, ve tři hodiny ráno, to záleželo na každém individuálně. Zcela normálně jsme ale denně spali jen čtyři, pět hodin. Samozřejmě kromě pátku a soboty, ty byly volnější. V pátek dopoledne jsem vždy dělal brigády, umýval jsem podlahy v domech, abych měl aspoň nějaké kapesné.
Zajímal jste se během studia o izraelskou politiku a kulturu?
O politiku jsem se ve skutečnosti zajímal minimálně, hlavní prioritou bylo pro mě studium. Hodně jsem dřel. Přestože mi finančně pomáhala pražská židovská obec a moji rodiče, snažil jsem se, abych měl dobré studijní výsledky a na ješivě mi odpouštěli školné.
Co vše jste musel absolvovat, abyste se mohl stát rabínem?
Studium na ješivě dnes korunují státní rabínské zkoušky, které zahrnují celkem šest zkoušek. Týkají se zákonů stravování – kašrutu, zákonů rodinné čistoty a předpisů stavby a užívání rituální lázně – mikve. Další oblastí jsou zákony šabatu, nejpraktičtější zkouška ze všech se ale týká úmrtí, pohřbu a práce s pozůstalými. Posledním okruhem jsou pak zákony spojené s židovskou svatbou. Těchto šest zkoušek tvoří základní rabínské osvědčení, existuje pak ještě vyšší rabínské osvědčení, složené celkem z osmi zkoušek. Jsou určeny pro rabína, který chce působit jako státní rabín v Izraeli. Existují pak židovské komunity v Izraeli a hlavně v diaspoře, kde si rabína platí sama komunita, takže žádné státní zkoušky nejsou potřeba. V tomto případě má rabín takzvanou tradiční smichu – ordinaci, předávanou z rabína na rabína.
Kolik let jste celkem studoval?
Zatím jsem studoval třináct let, z toho osm let mi zabrala příprava na základní rabínské osvědčení. Přestože tyhle zkoušky v diaspoře formálně nepotřebuji, studuji dál, abych získal ještě vyšší osvědčení a znalosti. Problém je však v tom, že náboženské školy se v určitém ohledu stále víc přibližují univerzitám. Student se učí proto, aby udělal zkoušku, samozřejmě pak vše rychle zapomene. Neučí se tedy proto, aby toho co nejvíc věděl. Tenhle princip na ješivy přišel z univerzit, náboženské školy jsou však proti němu. Z toho důvodu jsem taky studoval tak dlouho, mohl jsem studovat kratší dobu, naučit se jen oblíbená témata zkoušejícího, připravit se na jeho známé fígle a udělat tak zkoušku na sto procent. V Izraeli je bodový systém, minimum je vždy šedesát pět procent. Ale v tom je ta chyba. Chtěl jsem studovat jinak, řekněme starým tradičním způsobem, a proto třeba příprava na státní zkoušku ze zákonů šabatu mi trvala celkem tři a půl roku. Uměl jsem pak všechny paragrafy a šel jsem do hloubky. Někomu jinému příprava samozřejmě trvala třeba jen jeden rok.
Co je vaším cílem jako rabína?
Mým cílem je, aby Židé, nejen členové židovské obce, měli rádi své židovství. Říct, že člověk má něco rád, ale nestačí. Přál bych si, aby pro to lidé taky něco dělali. Je to jak v partnerském vztahu: můžu říct, že mám někoho rád, ale pokud pro náš společný vztah nic neudělám, tak jsem neměl toho druhého skutečně rád. Vedle toho bych si upřímně přál, aby naše setkání v Jeruzalémské synagoze probíhala v rodinné atmosféře, aby se tu lidé cítili dobře. Moje paní se zde proto chystá otevřít dětský koutek, kde by rodiče mohli ponechat svoje děti během páteční a sobotní bohoslužby.
14. nisanu, čili večer 6. dubna, začne svátek Pesach. Jak se na tento hlavní židovský svátek připravujete?
Zatím naše uklízecí šílenství nezačalo. Před Pesachem se vždy uklízí, připodobnil bych to k velkému jarnímu úklidu, který známe ze všech českých domácností. Rabíni samozřejmě říkají, že prach není kvašený chléb, kterého se Židé musí před Pesachem zbavit. Když už má člověk v ruce hadr nebo koště, tak ale vymete úplně všechno. Jinak nádobí speciálně vyvařovat nebudeme, abychom ho zbavili všech možných nánosů kvašeného chleba, jak je třeba zvykem v ortodoxních komunitách v Izraeli. Tady v Praze si Židé pořídili speciální pesachové jídelní servisy, které používají jen během Pesachu. Manželka právě takový v obchodech vybírá.
V diaspoře se Pesach slaví o den víc, čili osm dnů. Co vše je během tohoto svátku zapovězeno jíst? Na rozdíl od sefardských Židů nejí někteří aškenázští Židé dokonce ani rýži nebo luštěniny.
V Bibli je napsáno, že během svátku Pesach nemá doma být nic kvašeného a ani člověk nemá jíst nic podobného, jako jsou třeba rohlíky, chleba, špagety nebo kvalitní vodka, která se dělá z obilí. Na tento svátek jíme tradičně macesy, nekvašený chleba, který nestačil vykynout, když Izraelité utíkali z egyptské země. Svátek Pesach připomíná právě tento odchod Židů z egyptského otroctví. V aškenázských oblastech, kam tradičně patří i Čechy, jsme skutečně přísní a nejíme ze zvyku dokonce ani rýži nebo luštěniny. Pokud by za mnou ale někdo přišel, že má zdravotní problémy, tak mu dovolím jíst rýži.
Jak se slavil Pesach v době existence jeruzalémského Chrámu?
V době, kdy stál ještě židovský Chrám, který byl naposled zničen v roce 70 občanského letopočtu, bylo povinností každého židovského muže přinést 14. nisanu do Jeruzaléma pesachového beránka. Ten připomínal beránka, kterého Izraelité obětovali v Egyptě před desátou, poslední egyptskou ranou. Ve městě pak se svými rodinami slavili východ z Egypta, během hostiny se pily čtyři poháry vína, pojídaly se macesy, hořké byliny, stejně jako dnes, a jedl se na ohni upečený beránek.
Budete mít na začátku Pesachu tradiční sederovou hostinu?
Po dlouhé době budu připravovat dokonce dvě sederové hostiny. První večer budu mít seder se svou rodinou a druhý pesachový večer strávím jako rabín na pražské židovské obci. V hebrejské Bibli jsou k první sváteční večeři uvedeny například tyto příkazy: musíme jíst macesy a vyprávět si o východu z Egypta. Rabínská tradice pak přidává další povinnosti: vypít čtyři poháry vína a pojídat hořké byliny. Čtyři poháry mají bohatou symboliku, hořké byliny, nejčastěji nastrouhaný křen, jsou v tomto ohledu na výklad jednodušší. Připomínají jho egyptského otroctví a všechny těžkosti, které Židé museli snášet. Na sederové míse nesmí také scházet pečená kost s masem, nejčastěji drůbeží křídlo, jež představuje pesachového beránka. Dále vařené vejce, což je připomínka smutku nad zničeným jeruzalémským Chrámem, pak charoset – sladká ovocná kaše s červeným vínem nám připomíná maltu, kterou Židé jako otroci používali v Egyptě na stavbách. Zelenina, nejčastěji petržel nebo brambora, připomíná otrockou práci a nakonec miska slané vody, jež představuje všechny prolité slzy, nebo také rozdělení Rudého moře, když jím Izraelité procházeli do země zaslíbené.
Během sederové hostiny se čte takzvaná Hagada, která má nejen dětem připomenout původ svátku Pesach. Zmíněni jsou zde čtyři synové, jaká je jejich symbolika?
Uvedeni jsou zde čtyři synové: chytrý, zlý, prostý a ten, který se neumí ještě ptát. Všichni sedí u jednoho stolu jako rodina, každý je jiný, ale dohromady tvoří rodinu. Mohou to být také čtyři generace, které se sejdou u sederové večeře. Chytrý syn představuje nejstarší generaci, která dodržuje židovské zákony. Jeho syn je zlý, protože patří ke generaci, jež od dodržování zákonů vědomě odstoupila. Synové této generace jsou pak už jen prosťáčci, protože doma žádné náboženské vzdělání nezískali, rodiče je k němu nevedli. A jejich děti jsou na tom ze všech nejhůř, poněvadž se neumějí už vůbec na nic ptát.
Ve Spojených státech se někdy zmiňuje ještě pátý syn: ten, který na sederovou hostinu ani nepřijde. Za jakého syna se považujete vy?
Neřekl bych, že jsem chytrý, to může být jen Bůh. Zlý, to doufám, že nejsem. Prostý člověk, tam je nebezpečí pýchy. Řekl bych jednoduše, že jsem ten syn, který přes všechno přišel a chce se ptát a doufá, že se ptát umí.
Rabín David Peter (1976) vystudoval taneční konzervatoř, jako tanečník působil dva roky v souboru Národního divadla v Praze. Na pražské židovské obci absolvoval civilní vojenskou službu. V roce 1998 odešel studovat do Izraele. Navštěvoval nejprve institut Machon Meir (1998–1999), pak studoval na ješivě ha Kotel (1999–2005) a nakonec v ješivě Merkaz haRav (2005–2011), kde získal také rabínský titul. Na podzim roku 2011 se přestěhoval zpět do Prahy a přijal funkci rabína Jeruzalémské synagogy.
Autor: Eva Janáčová
Rozhovor vyšel 5. dubna 2012 v Literárních novinách.