S izraelskými přáteli jsem navštívila Olomouc. Zvi, který se snaží učit česky, mi položil záludnou otázku, jestli je správně ten či ta Olomouc. Od 17. století je Olomouc vždy ženského rodu, předtím byla však mužského. Na komplikace a složitosti jsou Izraelci od dětství zvyklí, přece jen žít v jejich zemi není nic lehkého, česká gramatika pro ně ale zůstává tvrdým oříškem.
Překvapili mě, když nechtěli vidět místo, kde stávala rozlehlá olomoucká synagoga, která byla místními nacisty prvního dne okupace 15. března 1939 do základů vypálena. Nezajímal je ani novodobý židovský hřbitov a památník obětem holocaustu v Neředíně, chtěli zhlédnout naopak památky, jež jim nebudou připomínat smutnou minulost židovského národa. Nakonec zvítězila vila Vladimíra Müllera postavená nedaleko historického centra v puristickém stylu v roce 1927 olomouckým architektem Paulem Engelmannem. Ten pocházel z místní asimilované židovské rodiny, v letech 1912–1914 studoval architekturu ve Vídni. V roce 1916 se seznámil s o dva roky starším Ludwigem Wittgensteinem, budoucím průkopníkem analytické filozofie, který v Olomouci navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky. Wittgensteinův otec patřil k nejúspěšnějším podnikatelům tehdejšího RakouskaUherska, vlastnil také huť Poldi, již pojmenoval podle své krásné manželky Leopoldiny, známé z emblému kladenských železáren.
Engelmann později popsal seznámení s Wittgensteinem takto: „Jednoho odpoledne mi služebná řekla, že je zde pán, který si přeje se mnou mluvit. Šel jsem do zadního pokoje, tzv. berlínského, který se nacházel v rohu bytu a byl osvětlen úzkým oknem do dvora, kde jsme večer sedávali s přáteli. Odpolední slunce osvětlovalo mladého muže v uniformě. Wittgenstein mi přinesl pozdravy od mého tehdejšího učitele a významného vídeňského architekta Adolfa Loose.“ Od tohoto setkání býval Wittgenstein po celou dobu svého olomouckého pobytu u Engelmannů pravidelným hostem. Při dlouhých nočních procházkách Olomoucí spolu diskutovali filozofické otázky a Wittgenstein vysvětloval podstatu svého připravovaného traktátu. Tractatus Logico-Philosophicus, jediné dílo vydané během filozofova života, vyšel tiskem v roce 1921. „Většina vět a otázek, které byly napsány o filozofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filozofů spočívá v tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (Je to takový druh otázek, jako např., zda je dobro více, či méně identické než krásno.) A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou,“ píše v traktátu Wittgenstein. Tento spis, jehož obrysy i některé jeho části se rodily právě v hanácké metropoli, přinesl nové podněty filozofickému zkoumání jazyka. Celý intelektuální svět dnes zná Wittgensteinovy slavné teze z traktátu: „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“ nebo „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Na památku olomouckého pobytu Wittgenstein později daroval strojopis traktátu opatřený svými rukopisnými poznámkami architektu Paulu Engelmannovi. Znovu se setkali až v roce 1926, kdy ve Vídni společně projektovali vilu pro Wittgensteinovu sestru Margarethe Stonboroughovou. Ze stejného období pochází i jediná Engelmannova stavební realizace v Olomouci – vila pro Vladimíra Müllera, ředitele zdejšího Pozemkového úřadu.
Paul Engelmann se po smrti své matky vystěhoval v roce 1934 do tehdejší Palestiny. Usadil se v Tel Avivu, kde se živil jako designér nábytku. Ve volném čase se intenzivně věnoval přednáškové činnosti, pořádal literární večery a jako první přeložil Wittgensteinův traktát do hebrejštiny.
Zvi má právě tohle první hebrejské vydání doma v knihovně – to jen tak na vysvětlenou, proč jsme při naší prohlídce Olomouce nesměli vynechat puristicky strohou vilu Vladimíra Müllera.
Autor: Eva Janáčová
Text vyšel 23. srpna 2012 v Literárních novinách.